Druha planeta smrti - Harrison Harry (первая книга .TXT) 📗
Uvnitř bytu byla spouš a jatka — jen jediná lampa ležela na zemi nerozbitá a v jejím skromném světle se potácivě pohybovali po rozbitých kusech nábytku, bojovali a umírali muži. Místnosti se zdály být menší, teď když v nich bylo plno vojáků, a Jason přeskočil dvojici vzájemně se objímajících mrtvol, aby posílil ztenčené řady Perssonoj.
„Ijale!” vykřikl, „kde jsi?” Švihl hvězdicí do přilby jednoho z útočících vojáků — ten klesl k zemi a srazil přitom dalšího vojáka. Jason proskočil do uvolněného prostoru.
„To je on!” vykřikl povědomý hlas odněkud ze zadních řad Trozelligoj a útočníci se na něho zaměřili, téměř ho obklíčili. Bylo jich tolik, že si vzájemně překáželi, když se na něho zuřivě ze všech stran vrhali. Snažili se ho znehybnit, pokoušeli se mu useknout nohu nebo prostřelit šípem rameno. Čísi meč mu rozsekl lýtko, dřív než mohl meč odvrátit, a paže ho bolela od námahy udržovat hvězdici ve vířícím kole smrti před sebou. Soustředil se na vojáky, kteří se na něho se zoufalým úsilím vrhali, a nevěděl, že zpráva o přepadu se rozšířila, ani si nepovšiml, že přispěchali další obránci, dokud vojáky před ním nesmetl náhlý útok Perssonoj.
Rukávem si vytřel z očí pot a potácivě se vydal za nimi. Teď už svítilo dost pochodní a Jason se mohl na vlastní oči přesvědčit, že útočníci ustupují — ústup kryl zadní voj, pár vojáků bojujících bok po boku, zatímco ostatní se usilovali dostat k širokým oknům vedoucím ke kanálu. Okenní skla, která tak pečlivě zasadil, byla rozbitá na střepy, které jim teď skřípaly pod nohama, a do rámu a do zdi byly zaklesnuty železné háky se silnými lany procházejícími oknem ven.
Přiběhl oddíl vojáků se samostříly a zkosil poslední bojující ze zadního voje, a Jason vedl útok k oknům. Temné postavy mizely oknem z dohledu, v zoufalém spěchu se spouštěly po visících provazových žebřících podél zdi dolů. Pokřikující vítězové začali lana přeřezávat, ale Jason je energicky odstrčil.
„Ne — spuste se za nimi!” vykřikl a přehodil nohu přes okenní rám. Rukoje hvězdice držel mezi zuby, když sestupoval po kymácejícím se provazovém žebříku a tlumeně proklínal labilní příčle.
Když sestoupil, zjistil, že konce lan mizí ve vodě, a uslyšel spěšné záběry vesel vzdalujících se v temnotě.
Najednou si uvědomil, jak ho zraněná noha bolí a jak je fyzicky vyčerpán — šplhat zpátky nahoru se neodvážil.
„A sem přijedou s nějakou lodí,” řekl vojákovi, který sestoupil po žebříku za ním. Pak s paží zaháknutou za příčel visel na žebříku a čekal, dokud se neobjevila loď. Na přídi stál samotný Hertug, v ruce měl tasený meč.
„Co je to za útok? Co má za význam?” dožadoval se Hertug. Jason se unaveně nasoukal do člunu a klesl na lavici.
„To je teď už jasné — celý útok měl za cíl jen to, aby mě dostali.”
„Cože? To nemůže…”
„Ale je tomu tak, když se nad tím chvíli důkladněji zamyslíš. Útok na vodní vrata neměl uspět — ten měl jen odlákat pozornost, a mezitím mě měli unést. Jen náhodou se stalo, že jsem dnes v noci pracoval v dílně — zpravidla v tuto dobu spím.”
„Kdo by tě chtěl? A proč?”
„Ještě ses nedobral ke skutečnosti, že jsem v Appsale nejcennějším kusem majetku? První si to uvědomili Mastreguloj ti dokonce měli s mým únosem úspěch, jak si možná vzpomeneš. Měli jsme útok Trozelligoj očekávat — koneckonců, ti dnes už musejí vědět, že vyrábím parní stroje, výsadu jejich monopolu.”
Loď proklouzla rozbitými vodními vraty a přistála v doku, a Jason se namáhavě vyškrábal na břeh.
„Ale jak se dostali dovnitř a našli tvůj byt?” zeptal se Hertug. „To byla práce zevnitř, zrádce, jak je na této zavšivené planetě zvykem. Někdo, kdo věděl, jak to tady chodí — někdo, kdo mohl zaklesnout háky a před zahájením útoku spustit z okna první žebřík k čekajícím člunům. Ijale to nebyla — tu museli zajmout.”
„Zjistím, kdo ten zrádce je!” zuřil Hertug. „Budu ho centimetr po centimetru strkat do obloukové pece.”
„Vím, kdo to je,” řekl Jason a v očích se mu objevil nevraživý lesk. „Slyšel jsem jeho hlas, když jsem vstoupil do bytu, když jim právě říkal, kdo jsem. Ten hlas jsem poznal — patřil mému otroku Mikahovi.”
15
„Zato zaplatí — ach, jak ti za to zaplatí!”vyrážel ze sebe nepříliš zřetelně Hertug a jeho skřípající zuby vydávaly hrůzný zvuk. Usrkával ze skleničky brandy z Jasonovy výroby, očka a nos měl červenější než obvykle.
„Těší mě, když slyším, že to říkáš, protože přesně totéž mám na mysli já,” přizvukoval Jason. Napolo ležel na pohovce, na hrudi mu spočívala ještě větší sklenička, než měl Hertug. Sečnou ránu na noze si již vymyl horkou vodou a ovázal sterilním obvazem. Dosud v ní cítil určité cukání, ale nevěřil, že by s ní mohl mít nějaké problémy. Teď na ni nemyslel, spřádal plány. „Začněme hned,” navrhl.
Hertug zamrkal. „Není to předčasné? Chci říct — jsme už připraveni?”
„Přepadli tvůj hrad, zabili ti vojáky, zdemolovali…”
„Smrt Trozelligoj!” vykřikl Hertug a mrštil skleničkou o zeď, až se roztříštila.
„Je toho ještě víc. Nezapomeň, jací jsou to zákeřní bastardi, když dokážou takovou proradnost. To jim prominout nemůžeš. Plus ta skutečnost, že když nezačneme válku brzy, nebudeme mít šanci ji začít vůbec. Jestliže si Trozelligoj dali takovou práci, aby se mě zmocnili, musejí mít pořádně nahnáno. Jestliže jim ten plán selhal, napříště vymyslí silnější útok — a pravděpodobně se domluví s některým z dalších klanů, aby jim pomohl. Všichni se tě, Hertugu, začínají bát, takže uděláme nejlíp, když válku začneme, než se rozhodnou spojit a zlikvidovat nás. Dosud si to s klany můžeme rozdat, s jedním po druhém, a zajistit si vítězství.”
„Pomohlo by, kdybychom měli víc vojáků a trochu víc času na…”
„Máme zhruba dva dny — tak dlouho mi zabere vyzbrojit flotilu pro invazi. Pro tebe to bude dost času na to, abys povolal z venkova rezervy. Vycucej všecky svoje statky, protože potřebujeme zaútočit a dobýt pevnost Trozelligoj, a toto je jediná příležitost, jakou máme. A nový parní prak to dokáže.”
„Byl už vyzkoušen?”
„Jen do té míry, aby ukázal, že bude dělat, k čemu byl zkonstruován. Pro zaměření můžeme jako cíl použít Trozelligoj. Pustím se do práce, jak jen se trochu rozední, ale navrhuji, abys vyslal posly už teď, aby rezervisté měli dost času se sem dostavit. Smrt Trozelligoj!”
„Smrt!” opakoval Hertug, a když zvonil na služebníka, ústa měl zkřivena v hrozivém úšklebku.
Práce bylo hodně a Jason ani nešel spát, aby ji zvládl. A když ho přemáhala únava, pomyslel na proradného Mikaha a na to, co se asi přihodilo Ijale, a vztek ho donutil v práci pokračovat. Nevěděl, zda je Ijale naživu — jen se domníval, že ji unesli jako součást jeho domácnosti. Pokud jde o Mikaha, ten bude muset hodně vysvětlovat.
Jelikož parní stroj a lodní šroub byly namontovány do lodě a odzkoušeny za ochranou vodních vrat již dřív, dokončení bitevního plavidla netrvalo dlouho. Šlo vesměs o nýtování železných desek, které vymyslel k opancéřování plavidla až po čáru ponoru. Na přídi byly silnější desky, a Jason nezapomněl vyztužit příď mohutnějšími rozpěrami.
Původně zamýšlel nainstalovat parní prak do bitevního plavidla, pak se však rozhodl jinak. Jednodušší je lepší. Prak připevnil do velkého nákladního člunu s plochým dnem a s ním i parní kotel, nádrže s palivem a kolekci pečlivě zhotovených střel.
Perssonoj stále přicházeli, všichni překypovali hněvem nad zákeřným útokem a žíznili po odvetě. Chovali se velice hlučně, ale druhé noci se Jasonovi podařilo ukořistit pro sebe několik hodin spánku a probudit se za úsvitu. Flotila se zformovala a za nemalého bubnování a nelibozvučného troubení vyplula.
V čele plulo válečné plavidlo Neohroženec s Jasonem a Hertugem na obrněném můstku a s člunem přivázaným na laně. Za jeho zádí plul zástup nejrozmanitějších člunů všech velikostí s nákladem vojáků. Celé město vědělo, co se děje, a kanály byly opuštěné — pevnost Trozelligoj byla neprodyšně uzavřena a čekala. Jason zahvízdal na parní píšalu, když se nacházeli ještě dost daleko od nepřátelských valů, a flotila se zvolna zastavila. „Proč nezaútočíme?” zeptal se Hertug.
