Druha planeta smrti - Harrison Harry (первая книга .TXT) 📗
„Je to tak, jak říkáš,” uznal Edipon. „Ta ústa musí být vždy naplněna, a běda běda, jestli se vyprázdní, protože síla se přeruší, nebo něco horšího. Tady hoří oheň, jak jsi uhodl, a když ten zelený prst povyleze, může se touto pákou pro pohyb otočit. Ta vedlejší páka je pro rychlý nebo pomalý chod. Ta poslední páka je pod značkou červeného prstu, který oznamuje potřebu — když povyleze, musí se tou pákou otočit a podržet ji, dokud prst zase nezmizí. Z toho otvoru vzadu vycházejí bílé výdechy. To je všecko, co tam je.”
„Asi takhle jsem si to představoval,” zabručel Jason a prohlížel si stěnu skříně, klepal na ni kotníky ruky, až duněla. „K ovládání toho krámu vám dávají jen to nejnutnější, takže se o základním principu, na jakém to pracuje, nic nedovíte. Bez teoretických znalostí byste nikdy nepochopili, co páky ovládají, nebo že zelený prst vyleze, když se dostanete na provozní tlak, a červený se vysune, když je v kotli málo vody. Velmi elegantní. A to všecko je uzavřeno jako do konzervy a jištěno pro případ, že by vás napadlo, že si něco takového budete stavět sami. Na poklep to vypadá, že kryt má dvojitou stěnu, a soudě podle toho, co říkáš, bych si myslel, že je tam v kapalné formě nějaká ze zpuchýřujících otravných látek, jako je yperit. Kdokoli, kdo se pokusí dostat dovnitř, dostane její dávku a rychle na svou ctižádost zapomene. Musí však existovat způsob, jak se do skříně dostat, aby se mohla na stroji dělat údržba — přece je po několika měsících používání nedávají do šrotu. A když se vezme do úvahy technologická úroveň, jakou tahle strašnost prozrazuje, měl bych na jejich finty přijít a vyhnout se všem dalším vestaveným pastím. Myslím, že tu práci vezmu.”
„Dobrá, tak začni.”
„Moment, šéfe. O najímání pracovní síly se musíš, ještě pár věcí dozvědět. S tím vždycky souvisí jisté pracovní podmínky a dohody — ty všechny za tebe s radostí sepíšu.”
8
„Nechápu, proč musíš mít k ruce druhého otroka,” pronesl naříkavě Narisi. „Mít ženu, to je samozřejmě přirozené, stejně jako mít vlastní pokoj. To otec dovolil. Ale taky řekl, abysme ti já a moji bratři pomáhali a aby se o tajemství strojů nedozvěděl už nikdo další.”
„Tak za ním zaběhni a vyžádej od něho povolení, aby otrok Mikah mohl pracovat se mnou. Můžeš mu vysvětlit, že Mikah pochází ze stejného světa jako já a že vaše tajemství jsou pro něho pouhou hračkou pro děti. A jestli tvůj tatíček bude chtít znát ještě další důvody, řekni mu, že potřebuji zkušeného pomocníka, někoho, kdo umí zacházet s nástroji a na koho je spolehnutí, že provede práci přesně tak, jak má. Ty a tvoji bratři máte až moc vlastních představ, jak se má co dělat, a projevujete sklony přenechat detaily bohům, a mlátíte kladivem, když se práce nedaří, jak by měla.”
Narisi se vzdálil, nakvašeně si pro sebe něco bručel, a Jason se sklonil nad olejovou pec a zvažoval, co by měl dělat dál. Zabralo mu většinu dne, než položil dřevěné válečky a vytlačil po nich kompaktní skříň se strojem do písečného údolí — pro pokusy, při nichž omyl mohl znamenat vypuštění oblaku otravného plynu, potřeboval volný prostor. Dokonce Edipon pochopil, že je to rozumné, i když se všemožně klonil k tomu, aby se pokusy prováděly v tajnosti za zavřenými dveřmi. Souhlasil až poté, když z kusů kůží postavili ohradu, kterou bylo možno střežit, a jen náhoda tomu chtěla, že kožené stěny dobře posloužily i jako ochrana proti větru.
Po náročném dohadování zmizely Jasonovi z rukou chřestící řetězy a okovy, které vystřídala lehká želízka na nohou. Chodil s nimi šouravě, ale ruce měl zcela volné, a ve srovnáním s řetězy si hodně polepšil, i když ho zpočátku některý z bratrů hlídal s nataženým samostřílem. Teď se potřeboval dostat k nějakému nářadí a dozvědět se něco bližšího o technické úrovni těchto lidí, a to dřív, než se pustí do práce. To znamenalo, že bude muset podstoupit další bitvu o jejich drahocenná tajemství.
„Pojď,” vyzval svého hlídače, „vyhledáme Edipona a zase mu trochu pohneme žlučí.”
Po počátečním nadšení nacházel vůdce d’zertanoj v novém projektu stále méně potěšení.
„Máš svůj pokoj,” zavrčel na Jasona, „a otrokyni, která ti vaří, a právě jsem svolil, aby ti pomáhal další otrok. A teď zase další požadavky — chceš mě připravit o všechny nervy?”
„Nedělejme z toho takové drama. Prostě potřebuju nějaké nářadí, abych mohl pokračovat v práci, a podívat se do vaší mechanické dílny, nebo co to tady pro strojírenskou výrobu máte. Než si tam venku v poušti vezmu tu proradnou bednu do práce, musím mít určitou představu o tom, jak si vaši lidé dovedou poradit s technickými problémy.”
„Tam je vstup zakázán.”
„Dneska se nařízení a zákazy překračují jako lidské výtrusy, takže bychom snad mohli pokračovat a překročit několik dalších. Zavedeš mě tam?”
Strážní u vrat do rafinérie dovolili Jasonovi vstoupit jen s krajní nechutí, tvářili se ustaraně a zbytečně hlasitě chřestili klíči. Z hloubi dílny se vynořilo několik postarších d’zertanoj, páchnoucích olejem, kteří se sjednotili v hlasitých projevech nesouhlasu, ale Ediponovy argumenty zvítězily. Jasona znovu spoutali řetězy, a když ho se zjevnou nechutí vedli do přítmí dílny, střežili ho jako zločince.
„Taková primitivnost,” ušklíbl se pohrdavě Jason a kopl do bedny plné ručně, ale humpolácky vykovaných nástrojů. Provedení bylo ubohé a výrobky jako z neolitu strojového věku. Destilační kotel, pracně vyformovaný z měděného plechu ledabyle spojeného nýty, netěsnil a silně tekl — stejně jako spoje na ručně vyformované trubce. Z nástrojů tu většinou měli kovářské kleště a kladiva na vyklepávání a tvarování plechů na kovadlině. Jediné, co pozvedlo Jasonovi náladu, byla robustní vrtačka a soustruh, které poháněly řemeny od kola, jímž otáčeli otroci. U soustruhu byla brašna na nářadí a v ní uchycen svorkou nůž z nějakého tvrdého materiálu, který si docela dobře poradil s obráběním železného výkovku z nízkouhlíkaté oceli. Ještě povzbudivější bylo závitořezné ústrojí na soustruhu pro výrobu masivních matek a šroubů, kterými se na caroj uchycovala kola k hřídeli.
Mohlo to být horší. Jason vytřídil nejmenší a nejvhodnější nástroje a dal je stranou, aby je měl ráno k dispozici v práci. Mezitím se hodně setmělo — dnes už nic dělat nebude.
Odešli ve formaci ozbrojeného procesí, a dva strážci doprovodili Jasona do jeho soukromého pokoje, místnosti podobné psí boudě. Když za ním zavřeli dveře, zvenčí zaduněla těžká západka, a hustý kouř z petroleje, kterým jen stěží pronikalo světlo lampy s jedním knotem, ho donutilo mrkat.
Nad olejovými kamínky se skláněla Ijale a v hrnčířské nádobě něco kuchtila. Vzhlédla a rozpačitě se na Jasona usmála, pak se rychle opět věnovala kamínkám. Jason k ní přistoupil, zavětřil a otřásl se.
„To budou hody! Polévka z krenoj, a doufám, že po ní bude následovat čerstvé krenoj a salát z krenoj. Zítra se postarám, aby byl jídelníček trochu pestřejší.”
„Ch’aka je velký,” zašeptala, aniž vzhlédla. „Ch’aka je mocný…”
„Jmenuju se Jason. O Ch’akovo místo jsem přišel, když mi sundali jeho uniformu.”
„Jason je mocný, když zapůsobil na d’zertanoj kouzlem a donutil je, aby udělali, co chce. Jeho otrok ti děkuje.”
Nadzvedl jí bradu, a tupá poslušnost v jejích očích ho přiměla k dojetí. „Nemůžeš na tu otrockou notu zapomenout? Jsme v té bryndě spolu a spolu se také z ní dostaneme.”
„Utečeme, vím to. Ty zabiješ všechny d’zertanoj a osvobodí všechny svoje otroky a zavedeš nás daleko od tohoto hrozného místa až zpátky domů, kde můžeš chodit a hledat krenoj.”
„Některým slečnám stačí k štěstí málo. Něco takového mám sice na mysli, až na to, že až odtud vypadnem, půjdeme opačným směrem než ta parta hledačů krenoj a tak daleko, jak jen to bude možné.”
