Druha planeta smrti - Harrison Harry (первая книга .TXT) 📗

Ve stejném okamžiku, kdy si uvědomil, co se v budově odehrává, střežené dveře do ní se otevřely a vynořil se z nich Edipon — svůj abnormálně velký nos měl zabořen do kusu hadru a smrkal do něho. Kolo se skřípavě otáčelo, a když Jason prošel další kolečko, zvolal na Edipona.

„Hej, Edipone, pojď sem! Chci s tebou mluvit. Jsem bývalý Ch’aka, pokud mě náhodou v této uniformě nepoznáváš.”

Edipon mu věnoval jen jediný pohled, pak se odvrátil a poklepával si prstem na nos. O otroky zjevně zájem neměl, bez ohledu na to, kdo z nich měl jaké postavení před svým společenským pádem. Hlavní dozorce se s řevem a zvednutým bičem rozběhl, ale Jason v pomalém kroužení už zmizel z dosahu — a zvolal přes rameno:

„Poslouchej — hodně znám a můžu ti pomoct.”

Odpovědí byla jen otočená záda, a bič se ihned se svištěním snesl dolů.

Nastal okamžik, kdy se musí pokusit o průlom za každou cenu. „Uděláš líp, když mě vyslechneš — já totiž vím, že to, co vytéká první, je nejlepší. Au!” Citoslovce přidal nedobrovolně — to už dopadl bič.

Pro otroky, ani pro dozorce, který už zvedal bič k další ráně, neměla Jasonova slova žádný smysl, ale na Edipona zapůsobila jako první krok po řeřavém uhlí — se zachvěním se zastavil a prudce otočil, a navzdory vzdálenosti, která je dělila, Jason viděl, že jeho normální hnědý odstín pokožky vystřídala chorobná šeď.

„Zastavte kolo!” vykřikl Edipon.

Nenadálý rozkaz vyrazil každému dech. Dozorce zůstal s otevřenými ústy stát a ruku s bičem nechal klesnout, otroci klopýtavě zastavili a kolo se vzápětí se zasténáním přestalo otáčet. Do náhlého ticha zazněla ozvěna rychlých kroků — Edipon spěšně zamířil k Jasonovi a zastavil se u něho na vzdálenost dechu, rty měl stažené a zuby odhalené, jako kdyby se připravoval, že Jasona kousne.

„Cos to řekl”? Otázku na Jasona přímo vychrlil, zatímco prsty povytáhl z opasku nůž.

Jason se usmál, tvářil se a jednal chladnokrevněji, než odpovídalo jeho skutečnému duševnímu stavu. Slovní návnada zabrala, ale teď bude muset pokračovat obezřele, jinak se dostane ke slovu Ediponův nůž — skončí v Jasonově břiše. Na dané téma byl Edipon zřejmě citlivý.

„Slyšels, co jsem řekl… a mám dojem, že bys nechtěl, abych to opakoval před všemi těmi nezasvěcenci. Vím, co se tady dělá, protože pocházím z daleka, kde se něco takového provozuje docela běžně. Mohu ti pomoci. Mohu ti předvést, jak z toho nejlepšího dostat ještě lepší a jak to udělat, aby vaše caroj fungovaly líp. Jen to se mnou zkus. Teď mě odvaž od klády, a odebereme se někam do soukromí, kde si můžeme hezky popovídat.”

Nebylo těžké uhodnout, o čem Edipon přemýšlí. Kousal se do rtů, Jasona přeměřoval pronikavým pohledem a prsty ukal na ostří svého nože. Jason odpovídal andělsky nevinným úsměvem a prsty poklepával na kládu, jako by odměřoval čas čekání na svoje osvobození. A přesto, že bylo chladno, po spáncích mu stékaly pramínky potu. Vsadil vše na Ediponovu inteligenci, věřil, že zvědavost zvítězí nad bezprostředním popudem umlčet otroka, který toho o velkém tajemství tolik věděl, a doufal, že si uvědomí svoje právo otroka kdykoli zabít, ale že neuškodí položit mu nejdřív několik otázek. Zvědavost zvítězila, nůž vklouzl zpět do pochvy — a Jason si oddechl úlevou. I na profesionálního hráče to byl příliš vysoký hazard — riziko, při němž šlo o jeho vlastní život, bylo poněkud vyšší, než aby mu působilo potěšení ze hry.

„Odvažte ho od klády a přiveďte za mnou,” rozkázal Edipon a pak, rozrušen, se ráznými kroky vzdálil.

Ostatní otroci civěli s očima doširoka otevřenýma na to, jak je rychle přiváděn kovář a jak je za značného zmatku, v němž se mísily hlasité povely, Jasonův řetěz odřezáván od klády v místě, kde ho kotvila silná skoba.

„Co to děláš?” zeptal se Mikah, a jeden ze strážných ho hřbetem ruky srazil k zemi. Jason se pouze usmál a dotkl prstem svých rtů — to ho již odvázali a odváděli. Stal se vlastně svobodným, a svobodným zůstane, jestli se mu podaří přesvědčit Edipona, že bude lepší, když využije jeho schopností k jiné činnosti než k otupující dřině.

Místnost, do níž ho zavedli, prozrazovala první náznaky smyslu pro upravenost, nebo rozmařilost, jaké na této planetě viděl — dobře řemeslně zhotovený nábytek s občasným vyřezáváním, které mu dodávalo radostnější ráz, a na posteli tkaný přehoz. Edipon stál u stolu a nervózně ukal prsty na tmavou, lesklou desku.

„Přivažte ho!” poručil strážným, kteří Jasona zručně připoutali k silnému šroubu vyčnívajícímu ze stěny. Jakmile strážní odešli, Edipon se postavil před Jasona a vytáhl nůž. „Pověz mi, co víš., nebo tě bez váhání zabiju.”

„Nemám, co bych ze své minulosti před tebou skrýval. Přicházím ze země, kde lidé znají veškerá tajemství přírody.”

„Jak se ta země jmenuje? A nejsi appsalský vyzvědač?”

„To bych ani nemohl být, protože jsem o Appsale nikdy ani neslyšel.” Jason napnul jazykem spodní ret, uvažoval, do jaké míry je Edipon inteligentní a nakolik s ním může hovořit upřímně. Nenachází se v situaci, aby se mohl zaplétat do lží o místním zeměpise — asi udělá nejlíp, když zkusí, jak na něho zapůsobí menší dávka pravdy.

„Kdybych ti řekl, že jsem přišel z jiné planety, z jiného světa, co je na obloze mezi hvězdami, věřil bys mi?”

„Možná. Existuje hodně starých legend o tom, že naši předkové sem přišli ze světa za oblohou, ale já jsem si je nikdy nepřipouštěl, bral jsem je jako náboženské žvásty, které se hodí tak leda pro ženské.”

„V tomto případě se dámy náhodou trefily. Vaši planetu kdysi kolonizovali lidé, kteří létali v lodích prázdnotou vesmíru, jako vy jezdíte po poušti ve svých caroj. To už z vašich vzpomínek vymizelo, a taky jste pozbyli znalosti z vědy a techniky, které jste kdysi měli, ale na jiných světech se tyto znalosti dosud udržují.”

„To je šílenství!”

„Vůbec ne. Je to věda a technika, i když obě bývají se šílenstvím zaměňovány. A dokážu, co říkám. Ty víš, že tamhle v té vaší záhadné budově jsem nikdy nebyl, a myslím, že nepochybuješ o tom, že o tajemství, které je v ní ukryto, mi nikdo nevyprávěl. Ale vsadím se, že dokážu docela přesně popsat, co v ní je — ne proto, že bych vaše strojní vybavení viděl, ale podle znalosti o tom, co se musí s ropou udělat, aby se získaly produkty, které potřebujete. Chceš to slyšet?”

„Pokračuj,” vybídl ho Edipon a posadil se na roh stolu, s nožem v ruce si pohrával.

„Nevím, jak tomu říkáte vy, ale odborně se to nazývá kolona pro frakční destilaci. Surová ropa teče do zásobníku nebo nádrže a odtud ji odvádíš trubkou do nějaké velké nádoby, kterou můžeš vzduchotěsně uzavřít. Jakmile je uzavřena, zapálíš pod ní oheň a celý objem ropy rovnoměrně ohřeješ na určitou teplotu. Z ropy těkají plyny, které vedeš trubkou do chladiče, pravděpodobně více trubek pohromadě, přes které protéká voda. Pak postaví pod konec chladiče nějaké vědro a z chladiče do něho kape šáva, kterou spaluješ ve vašich caroj, abys je přiměl k jízdě.”

Během toho, co Jason říkal, Ediponovy oči se rozšiřovaly, až nakonec hrozily, že vypadnou ze svých důlků. „Zatraceně!” zaječel Edipon a rychlými kroky přistoupil k Jasonovi s napřaženým nožem. „Tos nemohl vidět, přes ty kamenné zdi rozhodně ne. Jen moje rodina to viděla, nikdo jiný — na to můžu přísahat!”

„Uklidni se, Edipone. Řekl jsem ti přece, že něco takového u nás provozujeme už léta.” Přesunul váhu těla na jednu nohu, aby druhou mohl nůž vykopnout, kdyby stařík svoje nervy neudržel na uzdě. „Nepřišel jsem k tobě, abych ti ukradl tajemství. A tam, odkud pocházím, rostou docela malé brambory, a každý farmář má svůj destilační přístroj, v němž jejich dr po přípravě zpracovává, aby ušetřil na daních. Vsadím se, že ti můžu aparaturu trochu vylepšit, i když jsem ji neviděl. Jak v té své vyvářce určuješ teplotu? Používáš teploměry?”

„Co to jsou teploměry?” zeptal se Edipon a v zaujetí pro technickou podrobnost na nůž na chvíli zapomněl.

„Vždy jsem si to myslel. Je mi teď jasné, co se dá udělat, aby ta vaše šáva podstatně získala na kvalitě, pokud tady máš někoho, kdo aspoň trochu umí foukat sklo. I když by snad bylo snadnější zbastlit spirálu z bimetalu. Vy se snažíte vydestilovat různé frakce, ale pokud nebudete regulovaně udržovat rovnoměrnou teplotu, dostanete frakční směs. To, co pro svoje stroje potřebujete, jsou nejtěkavější frakce, kapaliny, které se odpařují nejdříve, jako jsou lehké a středně těžké benzíny. Pak zvednete teplotu a teče petrolej pro lampy, a tak dále postupně, až vám nakonec zůstane bezvadná asfaltová hmota na stavbu silnic. Tak co na to říkáš?”