Druha planeta smrti - Harrison Harry (первая книга .TXT) 📗

Brzy poté zavelel Ch’aka zastavit, a zatímco hrabal v koši, otrhaní otroci se natlačili kolem něho. Vyvolával jednoho po druhém a podle svého vlastního systému hodnocení přiděloval jeden nebo více kořenů. Koš měl už téměř prázdný, když dloubl kyjem do Jasona.

„K’e nam h’vas vi?” zeptal se.

„Mia namo estas Jason, mia amiko estas Mikah.”

Jason odpověděl správným esperantem, kterému Ch’aka zřejmě porozuměl, protože něco zabručel a přehrabával zbytky v koši. Přes maskovaný obličej na něho upřeně shlížel, a Jason cítil tlak neviditelných, ostražitých očí. Ch’aka znovu napřáhl kyj.

„O’kud jste? To vaše loď h’řela, pot’pila se?”

„To byla naše loď. Jsme z daleka.”

„Druh’ str’na oc’anu?” To byla zřejmě největší vzdálenost, jakou si otrokář dokázal představit.

„Ano, z druhé strany oceánu.” Jason neměl na přednášení lekce z astronomie náladu. „Kdy budeme jíst?”

„Tys b’haty muž ve v’ši z’mi, měls loď, měls b’ty. Teď mam ja tvy b’ty. Tys tu otr’k. Muj otr’k. Jste ob’ mi otr’ci.”

„Jsem tvůj otrok, jsem tvůj otrok,” potvrdil Jason rezignovaně. „Ale i otroci musí jíst. Kde je jídlo?”

Ch’aka v koši lovil, dokud nenahmátl zakrslý kořínek. Rozlomil ho na dvě části a hodil do písku před Jasona.

„Pr’cuj moc, b’deš mit vic.”

Jason oba kousky zvedl a setřel z nich co nejdůkladněji hlínu. Jeden podal Mikahovi a sám si ukousl z druhého: mezi zuby mu zaskřípal písek a pak pocítil pachu mírně žluklého vosku. Dostat do sebe takový dar přírody stálo hodně přemáhání, ale podařilo se mu to. Nade vší pochybnost to jídlo bylo, by odporné, a jídlem zůstane, dokud se neobjeví něco lepšího.

„O čem jste hovořili?” chtěl vědět Mikah, když drtil svůj příděl mezi zuby.

„Povídali jsme si jen tak. Myslí si, že jsme jeho otroci, nechal jsem ho při tom. Jen na přechodnou dobu,” dodal rychle, když Mikah začal brunátnět a snažil se vztyčit, a stlačil ho k zemi. „Tohle je moc zvláštní svět — ty jsi zraněn, nemáme potraviny ani vodu a nemáme ani pořádnou představu o tom, jak přežít. Jediné, co můžeme udělat, abychom zůstali naživu, je souhlasit s tím, co ten hastroš říká. Jestli nás chce mít za otroky, fajn — jsme jeho otroci.”

„Lépe zahynout jako svobodní lidé než žít v okovech!”

„Přestaň s takovým nesmyslem! Je lepší žít v okovech a vymyslet, jak se jich zbavit. Tak člověk zůstane naživu a nakonec získá i svobodu, což je mnohem lákavější představa než status svobodné mrtvoly. Teď zavři zobák a jez! Nemůžeme nic podniknout, dokud nepovýšíš do stavu schopných chodců.”

Po zbytek dne se ploužili pískem a Jason kromě toho, že pomáhal Mikahovi, našel dva krenoj, jedlé kořeny. Před setměním se zastavili a vděčně se natáhli na písek. Když se rozdělovala potrava, dostali o něco větší porce — snad jako uznání, že Jason pracoval. Byli vyčerpáni a usnuli, ihned jak se setmělo.

Následujícího rána je čekal první oddech, přestávka v rutinním chození. Při hledání kořenů se stále pohybovali podél oceánu, na který pro duny neviděli, a když jeden otrok duny překročil, musel zahlédnout něco zajímavého, protože seskočil z vrcholku náspu a zuřivě gestikuloval rukama. Ch’aka se k němu nemotorně rozběhl a o něčem s ním rozmlouval, pak ho s kopancem propustil.

Jason se s rostoucím zájmem díval, jak Ch’aka rozbaluje objemný vak, který měl zavěšený na zádech, a vytahuje z něho něco, co vypadalo jako dobře fungující samostříl — natáhl jej o vestavenou páku. Ten složitý nástroj na zabíjení se do otrokářské společnosti dost dobře nehodil, a Jason si říkal, že by stálo za to, kdyby si ho mohl líp prohlédnout. Z jiného vaku vytáhl Ch’aka naslepo šíp a zasadil ho do samostřílu.

Otroci seděli beze slova na písku, když se jejich pán rozvážně sunul podél úpatí dun, pak přeplazil po břiše jejich vrcholky a zmizel z dohledu. O několik minut později zazněl zpoza dun výkřik bolesti a všichni otroci vyskočili na nohy a rozběhli se přesvědčit na vlastní oči. Jason nechal Mikaha ležet, kde ležel, a patřil k těm zvědavcům, kteří první zdolali vrcholky dun a dorazili na pobřeží.

Zastavili se, jako obvykle, v uctivé vzdálenosti a pochvalně vykřikovali, že to byl perfektní zásah a že Ch’aka je vynikající lovec. Jason musel připustit, že je na tom dost pravdy. V místech, kam sahala voda, ležel velký huňatý obojživelník, ze silného krku mu vyčníval opeřený konec šípu a do pulsujících vln stékal pramínek krve.

„M’so! M’so! Dnes m’so!”

„Ch’aka zbil rosmaro! Ch’aka je b’rec!”

„A žije Ch’aka, velký živitel!” vykřikl Jason, aby se připojil k halasnému oslavování. „Kdy budeme jíst!”

Pán nebral otroky na vědomí, ochable seděl na duně, dokud nenabral po loveckém výkonu dech. Pak znovu samostříl natáhl, a když se sklonil ke zvířeti, vyřízl z něho nožem šíp, z něhož dosud odkapávala krev, a založil jej do samostřílu.

„Don’ste dř’vo na’heň,” rozkázal. „Ty, Opisweni, vem si star’st o řez’ni.”

Pozpátku se vyšoural na vrcholek duny a ukázal samostřílem na jednoho otroka, který přistoupil k oběti. Ch’aka předtím nechal ve zvířeti nůž, a nyní jej Opisweni vytáhl a začal zvíře systematicky stahovat a rozřezávat. Po celou dobu, co pracoval, se neustále natáčel k Ch’akovi a namířenému šípu zády.

„Ten náš šéf je ale nedůvěřivá duše,” usoudil Jason pro sebe, když se přidal k ostatním hledat na pobřeží vyplavené dřevo. Ch’aka měl zbraně, ale měl taky neustálý strach z toho, že ho někdo zabije. Kdyby se Opisweni pokusil použít nůž k něčemu jinému než k tomu, co měl dělat, Ch’aka by ho střelil zezadu šípem do hlavy. Parádně efektivní.

Dřeva na docela velký oheň našli dost, a když se Jason vrátil se svým posledním příspěvkem, byl rosmaro už rozřezán na velké kusy. Ch’aka zahnal kopanci otroky od hromady dřeva a z jednoho ze svých vaků vytáhl jakýsi přístroj. To Jasona zaujalo. Prodral se do první řady kruhu zvědavců tak blízko, jak jen se odvážil. Ještě nikdy sice křesadlo neviděl, ale jeho funkci ihned pochopil. Pružinou ovládané rameno přitlačovalo úlomek kamene ke kousku oceli, jiskry létaly do misky s troudem, do něhož Ch’aka foukal, dokud troud nezačal hořet.

Odkud se tady vzalo křesadlo a samostříl? Oba přístroje svědčily o vyšší úrovni civilizace, než jaká by příslušela kočovným otrokům. Toto byl první určitý důkaz, který Jason viděl a který dával tušit, že se život na této planetě asi neomezuje jen na úroveň, jaké byli od havárie svědky. Později, když se ostatní cpali připáleným masem, odtáhl Mikaha stranou a poukázal na to.

„Ještě máme naději. Tihle negramotní chudáci by nikdy samostříl nebo křesadlo nevyrobili. Musíme zjistit, odkud ty věci mají, a postarat se, abychom se tam dostali. Dobře jsem si ten šíp prohlédl, když ho Ch’aka vytahoval, a přísahal bych, že je vysoustružený z kusu železa.”

„Znamená to něco?” zeptal se Mikah zaraženě.

„To znamená průmyslovou společnost a možná i mezihvězdné kontakty.”

„Musíme se tedy Ch’aky zeptat, odkud ty věci získal, a ihned se tam vydat. Tam budou vládní úřady — spojíme se s nimi, vysvětlíme jim svou situaci, seženeme dopravu na Cassylii. Do té doby tě znovu nezatknu.”

„To je od tebe ohleduplné,” uznal Jason a pozvedl jedno obočí. Mikah byl úplně nemožný, a Jason si řekl, že jeho morální brnění vyzkouší, aby se přesvědčil, zda v něm nemá nějaká slabá místa. „Nebudeš pochovat vinu, když mě přivedeš zpátky, aby mě zabili? Vždy jsme spolu ve stejné bryndě — a vždy jsem ti zachránil život.”

„Bude mě to trápit, Jasone. Poznal jsem, že i když jsi špatný, není to s tebou zcela beznadějné, a kdyby se ti dostalo správné výchovy, mohls zastávat ve společnosti nějaké užitečné postavení. Avšak moje osobní nepříjemné pocity nesmějí běh událostí změnit — zapomínáš, že jsi spáchal zločin a že za něj musí pykat.”

Ch’aka ve svém opancéřovaném chrániči hlavy dutě říhl a zaječel na otroky.

„Dost žr’ni, prasata! Ztlo’stnete. M’so zab’lte a neste — je světlo a mus’me hl’dat krenoj! Hn’te sebou!”