Druha planeta smrti - Harrison Harry (первая книга .TXT) 📗
„Ty jsi zraněn!” Rychle k němu přiběhla, klekla z druhé strany k jeho lůžku tak, aby viděla na otevřené dveře. Když ho uchopila za ruku a nadzvedla ji, pod dojmem suchého tepla jeho pokožky se jí rozšířily zorničky. Neřekla ani slovo, odepla od opasku medikit a přitiskla mu jej k pokožce na předloktí. Diagnostická sonda se vysunula a mediku přičinlivě zacvakal, jedna injekční jehla pronikla pod kůži a za ní v rychlém sledu tři další. Pak medikit ještě zavrněl, když ho přeočkovával, a rozsvítila se na něm kontrolka oznamující, že léčení skončilo.
Meta byla k němu hluboko skloněna — nyní se sklonila ještě víc, aby se dotkla jeho rozpukaných rtů svými, a pramen blond vlasů jí sklouzl přes čelo. Líbala ho s očima otevřenýma, a aniž se od něho odtáhla, výstřelem rozmetala kus dveřního rámu a donutila vojáky v chodbě, aby se stáhli.
„Nezabíjej je,” řekl Jason, když se Meta od něho váhavě oddálila. „Mají to být naši přátelé.”
„Mí přátelé to nejsou. Když jsem vylezla ze záchranného člunu, ihned po mně začali střílet z jakýchsi projektilových zbraní, ale postarala jsem se o ně. Stříleli dokonce po té holce, která mi přinesla vzkaz, dokud jsem jim nezlikvidovala jednu stěnu. Už je ti líp?”
„Ani dobře, ani blbě — jen se mi točí z těch tvých píchanců hlava. Ale měli bychom se raději vypravit k lodi. Přesvědčím se, jestli dokážu jít.”
Přehodil nohy přes okraj lůžka — a zhroutil se, dopadl obličejem k zemi. Meta ho vytáhla zpátky na lůžko a kolem něho opět naskládala přikrývky.
„Musí tady zůstat, dokud ti nebude líp. Na to, aby ses mohl sám pohybovat, jsi dosud moc nemocný.”
„Budu ještě nemocnější, když zůstanu. Jakmile si Hertug — to je ten, co tady šéfuje — uvědomí, že bych odtud mohl vypadnout, udělá všecko, jen aby mě zadržel, a to bez ohledu na to, o kolik lidí by přitom mohl přijít. Budeme muset jednat rychle, než jeho vykutálená hlavinka k takovému závěru dospěje.”
Meta se rozhlédla po místnosti, pohledem přeletěla přes Ijale — ta seděla přikrčeně a zírala na ni — jako by byla součástí vybavení interiéru, pak se zarazila u Mikaha. „To stvoření, co je přivázáno řetězem ke zdi, je nebezpečné?” zeptala se.
„Občas může být — musíš ho dobře hlídat. To je ten, co mě zajal na Pyrru.”
Meta sáhla do brašny u boku a vsunula Jasonovi do dlaně rezervní pistoli. „Na, tady máš — asi ho budeš chtít zastřelit sám.”
„Tak vidí, Mikahu,” prohodil Jason, potěžkával přitom důvěrně známou zbraň v dlani. „Všichni si přejí, abych tě zabil. Co je na tobě tak zvláštního, že v každém vzbuzuješ ohavné pocity?”
„Smrti se nebojím,” prohlásil Mikah. Pozvedl hlavu a narovnal ramena, ale se svým pocuchaným šedivým plnovousem a řetězy moc působivě nevypadal.
„To bys ale měl.” Jason sklonil zbraň. „Je překvapující, že někdo, kdo se vyznačuje takovou vášní pro páchání blbostí, může tak dlouho vydržet.”
Obrátil se k Metě. „Už jsem si užil zabíjení až nad hlavu. Na této planetě si v zabíjení přímo bahní. A my ho budeme potřebovat, aby pomohl, až mě budete snášet po schodech. Po svých to asi nedokážu, a on je zřejmě nejlepší nosič nosítek, jakého tady seženeme.”
Meta se otočila k Mikahovi, do ruky jí vklouzla pistole z pružinového pouzdra a vystřelila. Mikah se zkroutil, pozvedl ruce před oči — zdálo se, že ze zjištění, že stále žije, utrpěl šok. Meta ho osvobodila tím, že mu odstřelila řetězy. Bleskurychle se k němu přesunula s nedbalou elegancí tygřice na lovu a vrazila mu dosud kouřící hlaveň do břicha.
„Jason si nepřeje, abych tě zabila,” pronesla mazlivě a zatlačila na pistoli silněji, „jenže já pokaždé nedělám jen to, co mi řekne. Jestliže chceš zůstat ještě chvíli naživu, uděláš, co řeknu. Odděláš desku toho stolu a uděláš z ní nosítka. Na nich pomůžeš snést Jasona k raketě. Když provedeš nějakou levotu, je z tebe na místě mrtvola. Jasné?”
Mikah otevřel ústa, aby vyslovil nesouhlas, nebo aby pronesl jeden ze svých projevů, ale něco z Metiny chladné hořkostí ho zadrželo. Pouze přikývl a zamířil ke stolu.
Ijale si dřepla vedle Jasonova lůžka, uchopila Jasona pevně za ruku. Z cizí řeči, kterou Jason a Meta spolu hovořili, nerozuměla ani slovu.
„Co se děje, Jasone?” zeptala se prosebně. „Co to bylo za tu lesklou věc, co tě bodala do ruky? Ta žena, co přišla, tě líbala, takže musí patřit k tobě, ale ty jsi silný a můžeš mít dvě ženy. Neopouštěj mě!”
„Co je ta holčice zač?” zeptala se Meta chladně. Její pružinové pouzdro zadrnčelo a do dlaně jí vskočila pistole, aby z ní vzápětí zmizela.
„Jedna z místních, otrokyně, která mi pomáhala,” odpověděl Jason s předstíranou nedbalostí. „Jestli ji tady necháme, pravděpodobně ji zabijí. Vezmeme ji s sebou…”
„To by asi nebylo moudré.” Meta měla z očí štěrbiny a zdálo se, že každou chvílí jí vskočí do ruky pistole. Zamilovaná pyrranská žena je jenom žena — a zůstává Pyrrankou, což je velice nebezpečná kombinace. Naštěstí odpoutal její pozornost nějaký pohyb u dveří — vyslala k nim dva výstřely, dřív než ji Jason stačil zarazit.
„Nechej toho… to je Hertug. Poznal jsem jeho podpatky, když se střemhlav vrhal do bezpečí.”
Z chodby dolehl polekaný hlas. „Nevěděli jsme, Jasone, že je to tvůj přítel. Někteří moc horliví vojáci zahájili příliš brzy palbu. Dal jsem je potrestat. Jsme přátelé, Jasone. Řekni tomu z lodě, aby už nic neboural — a abych mohl vstoupit a promluvit si s tebou.”
„Nerozumím, co povídá,” přiznala Meta, „ale zvuk jeho hlasu se mi nelíbí.”
„Máš zcela správné pocity, drahoušku,” souhlasil Jason. „Nemohl by mít výraznější dvě tváře, ani kdyby měl doopravdy oči, nos a ústa taky vzadu na hlavě.”
Zachichotal se — a uvědomil si, že z toho, jak v jeho organismu probíhá střet léčiv a toxinů, se dostavuje pocit opilosti. Uvažovat jasně vyžadovalo námahu, ale byla to námaha, kterou musel vynaložit. Ještě nebyl všem nepříjemnostem konec a nedalo se předpokládat, že by i tak vynikající bojovník, jakým Meta byla, zdolal celou armádu. A tu povolají, aby je zadržela, jestliže nebude postupovat opatrně.
„Hertugu, pojď dál!” zvolal. „Nikdo ti neublíží — člověk se chybám nevyhne.” A pak k Metě: „Nestřílej — ale ani neslevuj z pozornosti. Pokusím se ho umluvit, aby nedělal problémy, ale nemůžu zaručit, že to vyjde. Buď tedy připravena na všecko.”
Hertug se ve dveřích rychle rozhlédl, pak opět zmizel z dohledu. Posléze sebral veškerou odvahu a šouravým krokem váhavě vstoupil.
„Ta malá zbraň, Jasone, kterou má tvůj přítel…,” zamrkal krátkozrakýma očima na Metinu uniformu, „…totiž, tvoje přítelkyně, je moc pěkná a dám za ni pár otroků. Pět otroků, to je dobrý obchod.”
„Řekni sedm.”
„Souhlas. Podej mi ji.”
„Tuhle ne — ta patří rodině již léta a moje přítelkyně se s ní nemůže rozloučit. Ale v lodi, ve které sem dorazila, je ještě jedna — zajdeme tam a vezmeme ji.”
Mikah skončil s rozebíráním stolu a položil desku vedle Jasonova lůžka, pak spolu s Metou na ni Jasona opatrně přesunul. Hertug si otřel hřbetem ruky nos a jeho mrkajícím zarudlým očkám nic neušlo.
„V lodi jsou věci, které tě vyléčí,” poznamenal a projevil tak víc inteligence, než kolik mu byl ochoten Jason přisoudit. „Zůstaneš naživu a odletíš v nebeské lodi?”
Jason, ležící na nosítkách, zasténal a zkroutil se, chytil se v bolestech za bok. „Umírám, Hertugu. Oni vezmou můj popel v lodi, kosmickém pohřebním člunu, aby ho rozptýlili mezi hvězdami…”
Hertug skočil ke dveřím, ale ve stejném okamžiku se u něho ocitla Meta, která mu zkroutila dozadu ruku, až vykřikl, a zabořila mu do ledvin pistoli.
„Jak to chceš zařídit dál, Jasone?” zeptala se Meta polohlasem.
„A Mikah nese nosítka vpředu a Hertug s Ijale je mohou podpírat vzadu. Kryj toho stařešinu pistolí, a při troše štěstí se odtud dostaneme bez újmy na zdraví.”
Udělali to tak — ubírali se volným krokem a obezřetně. Perssonoj, zbaveni vůdce, se nemohli rozhodnout, co udělat: utrápené výkřiky Hertuga je jenom vyváděly z konceptu, stejně jako Jasonovy výstřely, které vytrhávaly kusy zdiva a tříštily okna. Z cesty dolů po schodišti a přes nádvoří měl Jason potěšení — bavil se tím, že umisoval výstřely do blízkostí každé hlavy, která se zde vynořila. K raketě se dostali bez potíží.
