Druha planeta smrti - Harrison Harry (первая книга .TXT) 📗
„Pojď,” řekl Benn’t a ukázal na dveře.
„Kam a proč?” chtěl vědět Jason. Pomyšlení, že ho čeká setkání s vlhkým prostorem tvrze, mu k dobré náladě nijak nepřispělo.
„Pojď,” opakoval Benn’t nepříjemným tónem a z opasku vytáhl krátký meč.
„Učím se ošklivit si tě,” zabručel Jason a váhavě se zvedl. Navlékl si kožešinovou vestu a prošel kolem Mikaha zabořeného do trudnomyslných myšlenek. Strážný, který měl stát u dveří, zmizel — ve světle pochodně však bylo možné zahlédnout postavu ležící na podlaze. Byl to strážný? Jason se začal otáčet, ale dveře za ním se zabouchly a hrot Benn’tova meče mu pronikl koženým oděvem a zabodl se mu do kůže nad ledvinou.
„Jestli cekneš, nebo se pohneš, zemřeš,” zaskřípal mu u ucha hlas.
Jason to chvíli zvažoval, pak se rozhodl, že se nepohne. Ne proto, že by ho hrozba polekala — byl si jist, že by dokázal Benn’ta odzbrojit a proti druhému vojákovi zasáhnout dřív, než ten by svůj meč vytáhl — ale zajímalo ho, kam tento nový zvrat povede. Měl podezření hraničící s jistotou, že o tom, co se děje, Hertug nic neví, a říkal si, co se z toho asi vyvine.
Vzápětí však svého rozhodnutí litoval. Do úst mu nacpali příšerně zapáchající hadr a svázali ho řemínky, které se mu zařezávaly do krku a čelistí. Ve stejném okamžiku mu svázali ruce a do boku se mu zabořil druhý hrot. Teď už se bránit nemohl, aniž by příliš riskoval, a za neustálého postrkování vystupoval pokorně po schodech na plochou střechu budovy.
Voják zhasl pochodeň — ocitli se v tmavé noci, kolem nich unášel vítr mokrý sníh. Klopýtali po kluzkých taškách. Zábradlí nebylo pro tmu vidět, a když do něho Jason holenní kostí narazil, zavrávoral a byl by přes ně přepadl, kdyby ho vojáci nestáhli zpátky. Bez zbytečného hluku a rychle mu uvázali pod pažemi provaz a spustili ho přes okraj střechy. Vyrážel ze sebe kletby, tlumené roubíkem, když cestou dolů bolestivě narážel na drsnou stěnu budovy, pak se svinul, když dopadl po kolena do ledové vody. Na této straně se tvrz Perssonoj svažovala přímo do kanálu, a Jason tam visel, ponořen po pás ve vodě, když se ze tmy protkané poletujícím sněhem vynořila sotva postřehnutelná silueta člunu. Čísi ruce ho nešetrně vytáhly do člunu, pak dopadl na palubu, a o chvíli později se člun zakolébal, když se do něho snesli jeho únosci — dopadli kousek od něho. Zaskřípala vesla a člun se pohnul. Nikdo nespustil poplach.
Muži v člunu si ho nevšímali — dokonce se o něho při veslování opírali nohama, dokud se svíjením o kousek neodtáhl. Z ležící polohy, v níž se nacházel, celkem nic neviděl, a až se objevilo několik plápolajících světel, spatřil, že proplouvají velkými mořskými vraty, velice podobnými vjezdu do tvrze Perssonoj. Nedalo velkou námahu uhádnout, že ho zajal jeden z konkurenčních spolků.
Když člun zastavil, vyhodili ho na molo, pak ho táhli vlhkou kamennou chodbou až k vysokému portálu ze zrezivělého železa. Benn’t již zmizel — pravděpodobně poté, co dostal svých třicet stříbrňáků — a ti, co ho nyní střežili, mlčeli. Rozvázali ho, odstranili mu z úst roubík, prostrčili ho železnými dveřmi a zabouchli za ním dveře. Osaměl tváří v tvář nervy drásající hrůze.
V rozlehlé místnosti na vyvýšeném stupínku sedělo sedm postav, zahalených v róbách, ozbrojených a hrozivě maskovaných. Každá se opírala o široký, asi metr dlouhý meč. Kolem nich hořely a čadily lampy prapodivných tvarů a vzduch byl prosycen zápachem po sirovodíku.
Jason se chladně usmál a rozhlédl po nějaké židli. Když žádnou nespatřil, vzal z nejbližšího stolu prskající lampu, znázorňující hada s plamenem v tlamě, a postavil ji na zem, pak se posadil na stůl. Otočil hlavu a na tu hrůzu před sebou upřel pohrdavý pohled.
„Povstaň, smrtelníče!” vykřikla prostřední postava. „Sedět před Mastreguloj znamená smrt!”
„Zůstanu sedět,” rozhodl se Jason a zaujal pohodlnější polohu. „Neunesli jste mě jen proto, abyste mě zabili, a čím dříve si uvědomíte, že mě ta horrorová maškaráda nedojímá, tím rychleji se dostaneme k obchodní stránce věci.”
„Mlč! Smrt je nablízku!”
„Ekskremento!” vyprskl opovržlivě Jason. „Vaše masky a hrozby jsou stejně působivé jako přestrojení a řeči pouštních otrokářů. Věnujme se však faktům. Sbírali jste řeči, co o mně kolovaly, a ty vás zaujaly. Doslechli jste se o supervýkonném caro a zvědové vás zpravili o modlitebním kole v chrámu — a možná o dalších věcech. To vše vám připadalo tak báječné, že jste zatoužili mít mě pro sebe, a vyzkoušeli jste neselhávající appsalský trik s trochou peněz na správném místě. A tady mě máte.”
„Víš, s kým mluvíš?” otázala se maskovaná postava na vzdáleném konci na pravé straně vysokým, přeskakujícím hlasem. Jason se na ni pozorně zahleděl.
„S Mastreguloj? Slyšel jsem o vás. Máte být v tomto městě něco jako čarodějové a černokněžníci, těmi, co dělají oheň, který hoří na vodě, kouř, který spaluje plíce, vodu, která spaluje lidi, a tak dále. Podle mého soudu jste místním ekvivalentem chemiků, a i když vás nemá být mnoho, jste tak odporně nepříjemní, že udržujete ostatní klany ve strachu.”
„Víš, co je zde uvnitř?” zeptal se jeden z nich a pozvedl skleněnou kouli obsahující nějakou nažloutlou kapalinu.
„Nevím, ale i kdybych věděl, bylo by mi to stejně jedno.”
„Ta koule obsahuje kouzelnou spalující vodu, která tě okamžitě sežehne a zuhelnatí, jestli se dotkne…”
„Ale dej pokoj! Nic v ní není, leda tak trochu obyčejné kyseliny, pravděpodobně sírové, protože z ní se dělají i ostatní, a nasvědčuje tomu i ten smrad po zkažených vejcích, kterého je tu plno.”
Zřejmě se trefil do černého — všichni maskovaní se nervózně pohnuli a o něčem spolu šeptem hovořili. Zatímco mu nevěnovali pozornost, Jason se zvedla pomalu k ním zamířil. Měl už plné zuby všech her na technické znalosti a to, že ho unesli, spoutali, promáčeli a šlapali po něm, ho nejvýš rozhořčilo. Z těchto Mastreguloj měli všichni v Appsale strach a vyhýbali se jim, ale jinak to nebyl dostatečně velký klan na to, co měl Jason v úmyslu. Z několika dobrých důvodů byl na straně Perssonoj a chtěl, aby zvítězili, a teď neměl zájem přejít na žádnou jinou stranu.
Mezi maličkostmi, které mu utkvěly v paměti, patřilo i poučení z četby jedné knihy o slavných útěcích. Zapamatoval si je, protože o útěky měl profesionální zájem, a často se stávalo, že jeho úmysly se s úmysly policie rozcházely. Závěr, ke kterému z pozorného pročtení knihy o útěcích dospěl, zněl, že nejlepší čas k útěku je co nejdříve poté, co člověka chytí. A to bylo právě teď.
Mastreguloj se dopustili chyby, že ho přijali sami, zvykli si však na to, že z nich ostatní mají velký strach, a stali se neopatrnými — a zestárli. Z jejich hlasů a podle toho, jak se chovali, Jason si byl jist, že na stupínku nejsou žádní mladší muži, a rovněž si byl jist, že stařík na pravém konci je značně senilní. Prozrazoval to jeho hlas, a když se nyní Jason dostal blíž, dokázal postřehnout jeho třesavé chvění, které se přenášelo na velký meč, jenž držel před sebou.
„Kdo ti odhalil tajemství a posvátné jméno sulfurika acido?” zahřměl hlas prostředního. „Mluv, zvěde, nebo ti necháme vytrhnout jazyk z úst, oheň nalít do střev…”
„To nedělejte!” vykřikl Jason prosebně, klesl na kolena a sepnul nad hlavou ruce jako při modlitbě. „Všecko, jenom to ne! Budu mluvit!” Posunul se přitom po kolenou blíž ke stupínku na pravé straně. „Pravda vyjde najevo, nedokážu ji už déle tajit — zde je ten člověk, který mi svěřil všechna vaše svatá tajemství.” Ukázal na starce na pravé straně, a když ukázal, jeho ruka se dostala do blízkostí dlouhého meče, který stařec držel.
Pak se náhle vztyčil, natáhl ruku a vytrhl meč ze starcova chabého stisku a strčil do něho z boku směrem k sousední židli — oba maskovaní upadli po srážce na zem.
„Smrt nevěřícím!” vykřikl a stáhl černý závěs s motivem lebky a démona, který zakrýval zadní stěnu. Závěs hodil na dva muže, kteří se nacházeli nejblíž a kteří se právě neobratně zvedali z židlí, a spatřil malé dveře, skryté do té chvíle závěsem. Prudce je rozhodil, proskočil jimi do chodby osvětlené lampami — a téměř vběhl do náruče dvou strážných, kteří u nich z druhé strany hlídkovali. Výhodu momentu překvapení měl na své straně.
