Třetí planeta smrti - Harrison Harry (читать книги онлайн без сокращений .txt) 📗
„Jak se k ní teď dostane oheň?“ zeptal se Temuchin a v soustředění z úsilí sledovat ten neobvyklý výklad se zamračil. Na nevzdělance, který neumí počítat a nemá žádné technické znalosti, si vedl docela dobře. Jason uchopil jednu ze silných železných jehel, používaných k šití celt na camachy.
„Správná otázka. Zátka už dost uschla, takže můžu do ní udělat díru až k prachu. Pak druhým koncem jehly zasunu do té díry kousek látky. Tu jsem získal od jednoho z tvých mužů a ten zase ze zad jednoho obyvatele nížiny. Napustil jsem ji olejem, aby dobře hořela.“ Potěžkal granát vyrobený z hrnku v ruce. „Myslím, že se můžeme do toho dát.“
Temuchin vyšel rázně ze stanu a Jason s bombou v jedné ruce a blikající olejovou lampou v druhé v přiměřené vzdálenosti za ním. Před náčelníkovým camachem vojáci vyklidili velký prostor, ale drželi se v uctivé vzdálenosti. Rychle se rozneslo, že se bude dít něco neobvyklého a nebezpečného a lidé se sbíhali ze všech stran. Tísnili se v prostoru mezi sousedními camachy. Jason položil bombu opatrně na zem a zvýšil hlas.
„Když to bude fungovat, silně to bouchne. Někteří z vás vědí, co mám na mysli. Takže — jde se na to.“
Sehnul se, přiložil lampu k roznětce a držel ji tam, dokud látka nezačala doutnat a nevzplála. Hořela pomalu, a Jason mohl chvíli zůstat, aby měl jistotu, že vše probíhá dobře. Teprve potom se otočil a zvolna odešel do camachu k Temuchinovi.
Ani Jasonova důvěra zrozená drogami nepřežila neúspěch. Roznětka sice hořela, kouřila, jiskřila, ale pak zřejmě zhasla. Jason se přinutil čekat, navzdory netrpělivému bručení a občasným hněvivým výkřikům. Nijak nestál o to, aby mu bomba vybuchla do obličeje, když se k ní skloní. Teprve až Temuchin sáhl výmluvně po meči, vykročil, doufaje, že vypadá klidněji, než ve skutečnosti byl, aby si prohlédl ohořelý otvor roznětky. Kývl moudře hlavou, pak se vrátil ke camachu.
„Roznětka zhasla dřív, než prohořela ke střelnému prachu. Musím udělat větší otvor, nebo lepší roznětku — a právě jsem si vzpomněl na další sloku Zpěvu o bombě, která o tom hovoří. Teď ji tak udělám. A se nikdo nepřibližuje, dokud se nevrátím.“ Dříve, než někdo něco namítl, zmizel v camachu.
Nejlepší roznětky obsahují střelný prach, aby mohly hořet i bez přístupu vzduchu. Takovou roznětku potřeboval protáhnout zátkou ze suchého bláta. Prachu tady bylo dost — ale do čeho ho zabalí? Nejlepší by byl papír, ale momentálně žádný nemá. Nebo ne? Ujistil se, že vchod je dobře zavřen a že je ve staně sám. Pak sáhl ku dnu tašky u pasu a vytáhl medikit. Vzal si ho, i když to byla riskantní, protože netušil, jak dlouho toto představení potrvá, a nechtěl omdlít dřív než skončí.
Trvalo jen vteřinu, než stiskl, vysmekl a otevřel zásobní komoru. Nad ampulemi byl složený kontrolní list, dostatečně velký pro jeho potřebu. Medikit zase schoval.
Vyrobit roznětku bylo dost snadné, i když musel téměř každé zrnko prachu vpravit do papíru zvláš, aby měl jistotu, že se nesmíchají a neshoří příliš rychle. Když skončil, vetřel do papíru olej a saze z lampy, aby zamaskovval jeho bělost. „To by mělo stačit,“ broukl, vzal roznětku a jehlu a šel ji předvést.
Bylo to horší, než očekával. Nomádi se mu otevřeně posmívali a rámusili a Temuchin byl bledý vztekem. Bomba dosud nevinně spočívala tam kde ji zanechal. Předstíraje, že ty sprosté poznámky neslyší, Jason se naklonil nad bombu a udělal do hliněné zátky nový otvor. Nechtěl riskovat, že se doutnající zbytek látky vmáčkne do střelného prachu. Byla to nebezpečná záležitost a pot na jeho čele nijak nesouvisel s mrazivým ranním vzduchem.
„Tohle už bude fungovat.“ řekl, když přiložil plamen.
Papír čadil, a když se do vzduchu vznesly jiskry, zapraskal. Jason vrhl krátký, ustrašený pohled na plamen plazící se po naolejované roznětce, pak se otočil a uchýlil do bezpečí.
Tentokrát se výsledek dostavil. Bomba vybuchla za značného rámusu a střepy z nádoby se rozlétly všemi směry, proděravěly několik camachů a zranily několik diváků. Jason se nacházel tak blízko, že ho výbuch srazil na zem.
Temuchin stál dosud nehnutě u vchodu camachu, ale teď se tvářil radostněji. Několik výkřiků bolesti zraněných zaniklo v projevech nadšení a šastném poklepávání na ramena. Jason se rozechvěle posadil, měl pocit, že je po něm, ale zjistil, že nemá nic zlomeno, co už neměl dřív.
„Můžeš je udělat větší?“ zeptal se Temuchin a v očích se mu zablesklo radostí z očekávaného ničení.
„Mohou mít nejrůznější velikost, a odpověděl bych ti přesněji, kdybys mi řekl, na co je hodláš použít.“
Dříve než mohl Temuchin odpovědět, jeho pozornost upoutal rozruch na druhé straně prostranství. Cestu si klestila skupina jezdců na moropech a přihlížejícím se to nelíbilo. Zaznívaly hněvivé hlasy a nejméně jeden přerušený výkřik.
„Kdo sem leze bez dovolení?“ vzrušil se Temuchin a sáhl po meči, jeho osobní strážci vytáhli své zbraně a postavili se kolem něho. První řada diváků uskočila stranou, aby se vyhnula pošlapání, a jeden morope s jezdcem projel.
„Co udělalo ten kravál?“ zeptal se jezdec hlasem zvyklým poroučet jako Temuchin.
Hlas, který Jason důvěrně znal.
Byl to Kerk.
Temuchin vykročil vpřed s chladným vztekem, obklopen svými muži, když Kerk sestoupil a spolu s ním Rhes a další Pyrrané. Schylovalo se k opravdu hezké bitce.
„Počkejte!“ vykřikl Jason a rozběhl se, aby se postavil mezi obě skupiny, chystající se spolu utkat. „To jsou Pyrrané!“ vykřikl. „Můj kmen. Bojovníci, kteří se přišli připojit k Temuchinovi.“ Koutkem úst sykl na Kerka: „Uklidni se, sehni trochu hřbet, než nás všechny pobijou!“
Kerk nic z toho neudělal. Zastavil se, tvářil se stejně vztekle jako Temuchin a poklepával prsty jílec meče stejně zlověstně. Temuchin se hnal dopředu jako lavina a Jason musel ustoupit, aby ho ti dva mezi sebou nerozdrtili. Když se Temuchin zastavil, prsty na nohou se dotýkal Kerkových — málem se dotýkali očima.
Byli si v mnohém podobní. Náčelník byl větší, ale Pyrranova podsaditost se ani omylem nemohla považovat za tloušku. Oba vypadali impozantně, nebol Kerk poslechl Jasonovy rádiem zaslané instrukce. Jeho náprsní krunýř se skvěl pestrobarevným obrazem orla, na přilbě měl lebku orla.
„Jsem Kerk, vůdce Pyrranů,“ prohlásil, vytáhl a zase zasunul meč s dráždícím, drásavým zvukem.
„Jsem Temuchin, náčelník kmenů. Pokloň se mi!“
„Pyrrané se nikomu neklaní.“
Temuchin vydal hrdelní zvuk jako rozzuřená šelma a začal tasit meč. Jason odolal pokušení zavřít oči a utéct. Z toho by mohla být krvavá vražda.
Kerk věděl, co dělá. Nepřišel sem, aby Temuchina sesadil — alespoň ne hned teď — a po svém meči nesáhl. Místo toho rychle švihl rukou, jak to jen Pyrrané dokážou, a uchopil zápěstí Temuchinovy ruky s mečem.
„Nepřicházím s tebou bojovat,“ řekl klidně. „Přicházím jako rovný k rovnému, abych se postavil na tvou stranu v tvém sporu. Pohovořme si.“
Hlas se mu nezachvěl — ale Temuchin nevytáhl meč ani o píď. Náčelník měl obrovskou sílu, ale Kerk stál pevně jako skála. Nepohnul se a nebylo na něm vidět, že by se nějak namáhal, zato Temuchinovi vyvstaly na čele žíly. Tichý zápas trval deset patnáct vteřin, pak Temuchin zrudl, svaly mu ztuhly v železo.
Když už se zdálo, že lidské svaly ani šlachy to nevydrží, Kerk se usmál To mírné zvednutí koutků úst postřehli jen Temuchin a Jason. Pak pomalu a klidně stlačoval náčelníkovi paži, až jeho meč uvízl opět v závěsu.
„Nepřišel jsem s tebou bojovat,“ opakoval Kerk stěží slyšitelným hlasem. „Bojovat mohou mladíci My jsme však vůdcové a ti hovoří.“
Uvolnil sevření tak náhle, že se Temuchin zapotácel, když jeho napjaté svaly už neměly čemu vzdorovat. Teď se musel rozhodnout, a v jeho nitru soupeřil inteligentní tvor s impulzivním barbarem.
Dlouhé vteřiny trvala tato tichá nerozhodnost, pak se Temuchin začal smát, ale jeho smích se brzy změnil na chechot z plného hrdla. Zvrátil rychle hlavu dozadu a vysmíval se celému vesmíru, pak vymrštil paži a praštil Kerka do ramena silou, která by moropa omráčila a menšího člověka zabila. Kerk se jen mírně prohnul a úsměv opětoval.
