Třetí planeta smrti - Harrison Harry (читать книги онлайн без сокращений .txt) 📗
Jason musel něco udělat. Rozhlédl se a uviděl u zdi polici s obyčejným selským nářadím, mezi nímž byla lopata s dlouhou násadou, která se mohla hodit. Popadl ji oběma rukama a udeřil si násadou o koleno. Ohnula se, ale nezlomila. Byla z dobře vyschlého dřeva.
„Dostanu ho!“ vykřikla vrhl se do boje. O chvíli se opozdil okovaná hůl již dopadla na ozbrojenou paži jednoho muže a vyrazila mu z ní meč. Jason zaujal jeho místo a švihl lopatou směrem ke kotníkům muže z nížiny.
Muž rychle stočil konec hole k zemi, aby ránu odvrátil, a když se obě zbraně srazily, Jason využil sílu nárazu protivníkovy zbraně, obrátil směr pohybu a nasměroval konec násady k jeho krku. Bránící se znovu odvrátil úder rovněž včas, ale musel poodstoupit od stěny, a právě toto Jason potřeboval.
Ahankk, který vešel již s Jasanem, uhodil sekerou na plocho muže do lebky, a ten klesl v bezvědomí na podlahu. Jason odhodil lopatu a zvedl cizí zbraň, asi dva metry dlouhou hůl z tvrdého a ohebného dřeva se železnými kroužky.
„Co je to?“ zeptal se Temuchin. Viděl závěr toho krátkého boje.
„Okovaná hůl. Jednoduchá, ale účinná zbraň.“
„A ty víš, jak se s ní zachází? Říkals mi, že o lidech z nížin nic nevíš.“ Tvářil se bezvýrazně, ale v očích se mu blískalo. Jason si uvědomil, že by měl raději vše vysvětlit, nechce-li skončit mezi mrtvolami.
„Já opravdu nic o lidech z nížin nevím. Ale naučil jsem se zacházet s touto holí jako dítě. Každý z mého… kmene ji používá.“ Neobtěžoval se dodat, že kmen, o němž mluví, nejsou Pyrrané, ale zemědělská komunita v Porgorstorsaandu, daleko v galaxii, kde vyrostl. Podle přísných společenských rozdílů mohli opravdové zbraně nosit jen vojáci a příslušníci aristokracie. Ale člověku z lesa nelze klacek zakázat a proto se okované hole běžně užívaly — Jason tuto prostou, ale účinnou zbraň dobře ovládal.
Temuchin se odvrátil a prozatím se s vysvětlením spokojil. Jason zkusmo otočil holí. Byla dobře vyvážená.
Stavení, zřejmě jakási farma, padla nomádům za obě. Dobytek byl pod jednou střechou, vojáci tam vtrhli a zvířata pozabíjeli. Když Temuchin řekl zabít, znamenalo to zabít. Jason se na ten masakr díval, tvářil se stále stejně, i když jeden z mužů, pídící se po kořisti, převrátil dřevěnou skříň a objevil za ní dítě, které tam zřejmě ukryla nějaká žena a které teď voják bezcitně probodl mečem.
„Tamtoho svažte a přiveďte,“ nařídil Temuchin, setřel špínu z kousku vařeného masa, které při útoku spadlo na zem, a ukousl si z něho.
Se zápěstími spoutanými za zády proužky kůže opřeli zajatce o stěnu. Poté, co ho nepřivedla k vědomí ani tři vědra vody v obličeji, Temuchin nahřál v hořící svíčce špičku své dýky a přitiskl ji do měkkého masa na mužově paži. Ten zasténal a pokusil se uhnout, pak otevřel oči, které po následcích zranění tupě hleděly.
„Mluvíš dorozumívacím jazykem?“ zeptal se Temuchin. Když muž pronesl něco nesrozumitelného, náčelník ho udeřil do podlitiny utržené již dřív. Sedlák zaječel a pokusil se utéct, ale opět odpověděl neznámým jazykem.
„Ten blázen neumí mluvit,“ prohlásil Temuchin.
„Dovol,“ řekl jeden z důstojníků a předstoupil. „Mluví podobným jazykem jako klan Horských hadů na dalekém východě u moře.“
Kontakt byl navázán. Pracnými formulacemi a častým opakováním sedlákovi sdělili, že ho zabijí, jestli jim nepomůže. Nic mu neslíbili za to, když jim pomůže, ale muž z nížiny nebyl v situaci, aby mohl smlouvat. Rychle souhlasil.
„Řekni mu, že chceme odejít do míst, kde jsou vojáci,“ řekl Temuchin a zajatec rychle přikývl na souhlas. Samozřejmě. Venkovan v primitivním hospodářství nemá příliš v lásce vojáky, kteří ho utiskují a vybírají daně. Zakoktal se, jak chtěl rychle poskytnout informace. Tlumočník překládal.
„Říká, že je tam mnoho vojáků, dvě ruce, možná pět rukou. Jsou ozbrojeni a to místo je opevněné. Mají ještě něco, nějaké jiné zbraně, ale nemůžu pochopit, o čem ten chlap mluví.“
„Je jich pět rukou,“ řekl Temuchin a prohnaně se usmál. „Jsem strachy celý bez sebe.“
Kolemstojící nomádi řvali smíchy a plácali se navzájem do zad, pak to spěchali povědět ostatním. Jason to nepokládal za příliš vtipné, ale odpovídající jejich úrovni.
Náhle všichni zmlkli, když se pomalu přiblížili dva vojáci, podpírající a napůl vlekoucí jednoho ze svých druhů. Ten poskakoval na jedné noze a snažil se držet druhou nohu nad zemí, a když pozvedl bolestí zkřivený obličej k Temuchinovi, Jason v něm poznal toho, koho venkovan zranil okovanou holí.
„Co se stalo?“ zeptal se Temuchin a z jeho hlasu se úplně vytratil smích.
„Moje noha…“ zachroptěl muž, jeden z nižších velitelů.
„Ukaž,“ nařídil náčelník a vojákovi rychle rozřízli botu. Postižený měl rozdrcené koleno, čéšku zlomenou a kůží pronikaly kusy bílé kosti. Z rány pomalu stékaly kapky krve. Voják určitě silně trpěl, ale nevydal ani hlásku. Jason věděl, že by byl nutný chirurgický zákrok a restituce kosti, aby ten muž mohl zase chodit, a byl zvědav, jaký ho v tomto barbarském světě potká osud. Rychle se to dozvěděl.
„Nemůžeš jít, nemůžeš jet, nemůžeš být vojákem,“ usoudil Temuchin.
„Já to vím,“ řekl muž a odstrčil ruce těch, kdo mu pomáhali. „Ale jestli mám zemřít, rád bych zemřel v boji a byl pohřben se svými palci. Kdybych je neměl, nemohl bych držet meč a bojovat s démony v podsvětí.“
„Budiž,“ řekl Temuchin a vytasil meč. „Byl jsi dobrý voják a přítel a já ti přeji úspěch v příštích bojích. Budu s tebou bojovat sám, protože je to čest být sprovozen ze světa náčelníkem.“
Z boje se obřad nestal, a na to, jak měl zraněnou nohu, si voják vedl dobře. Temuchin vedl boj tak, že jeho soupeř se musel otáčet přes zraněný bok, ale to nedokázal — a zemřel, když mu čepel vnikla pod žebra.
„Ještě jeden byl zraněn,“ řekl Temuchin s mečem od krve v ruce. Předstoupil voják se zraněnou paží na pásce.
„Ruka bude dobrá,“ sliboval, „Kůže nepraskla. Můžu bojovat a jezdit na moropovi, jen nemůžu střílet z luku.“
Temuchin chvíli váhal, než odpověděl: „Potřebujeme tady každou ruku. Čiň, co můžeš, a vrátíš se s námi do tábora. Vyjedeme, jakmile bude tenhle muž pohřben.“ Otočil se k Jasonovi.
„Jeď přede mnou,“ nařídil, „a nedělej kravál.“ Zřejmě neměl o Jasonových vojenských schopnostech valné mínění a Jason mu jeho mínění nechtěl vymlouvat. „Hledáme to místo s vojáky. V minulosti sem vnikl klan Lasiček, ale jen se dvěma třemi muži, protože spustit víc moropů je nebezpečné. Vyhýbali se vojákům a útočili na farmy. Ale bojovali i s vojáky, jednoho z nich zabili a vzali si jeho střelný prach. Když jsem pak prach zapálil, jenom shořel. Ale Lasičky přísahají, že vybuchuje, i další to říkají a já jim věřím. Zmocníme se střelného prachu a ty ho přivedeš k výbuchu.“
„Zaveď mě k němu,“ řekl Jason, „a já ti to předvedu.“ Prodírali se lesem hodně přes půlnoc, až jejich zajatec se slzami v očích připustil, že ve tmě zabloudil. Temuchin ho zmlátil, a pak neochotně vydal povel ke spánku. Začalo znovu pršet a vojáci hledali, kde by se pod promočenými stromy uložili co nejpohodlněji.
Jasonovi se udělalo nevolno. Tentokrát nikoli z jídla připraveného na trusu, ani nečistého achadhu, ale z masakru na farmě. Pro stromy člověk nevidí les. Už dřív žil s nomády, žil jako nomád, stal se součástí jejich kultury. Byli to zajímaví lidé, a od té doby, co se přidal k Temuchinovi, poznal, že jsou srdeční, i když ne zrovna nejvtipnější v galaxii, a celkem se dalo s nimi vyjít. Byli svým způsobem čestní a řídili se vlastními zákony, ale dokázali chladnokrevně zabíjet. I když zabíjeli podle své stupnice hodnot. To na podstatě nic neměnilo. Jason měl dosud před očima dítě, kterým proniká meč, a otřásl jím nepříjemný pocit.
Pro stromy neviděl les. Zapomněl, že tito lidé povraždili první důlní výpravu a že by se s chutí zachovali stejně ke každému z jiné planety, koho by potkali. Pronikl mezi ně jako zvěd a usiloval o jejich pád.
A nejen to. Mohl žít takto pro sebe, dokud bude jasné, že pouze hraje roli, která ho sice netěší, ale která má svůj smysl rozbít společenskou strukturu těchto nomádů a zajistit, aby Pyrrané otevřeli své doly v bezpečí.
