Třetí planeta smrti - Harrison Harry (читать книги онлайн без сокращений .txt) 📗
„Minomety — pal!“ vykřikl velitel v záchvatu zuřivosti. „A napalte to do nich!“
Jeho hlas zanikl s prvními výbuchy granátů, salva stíhala salvu, až prach a kouř stoupaly vířivě do výšky a výbuchy se převalovaly jako bouře.
Ještě si neuvědomili, že první útok byl pouze předstíraný a že hlavní útok je směrován z protilehlé strany tábora. Teprve když se ta divoká zvířata dostala mezi ně a oni začali umírat, pochopili, co se přihodilo. Avšak to již bylo příliš pozdě.
„Zavřete vstupy!“ zvolal službu konající pilot z bezpečí řídicí kabiny kosmické lodě vysoko nad nimi a současně bouchal rukou do spínačů přetlakových uzávěrů. Viděl, jak se valí vlny útočníků, a cítil, jak apatický je pomalý pohyb robustních vnějších dveří. Neustále tiskl sepnuté spínače.
S pronikavými výkřiky se útočníci divoce valili přes plot, jímž procházel proud. Ti první umírali a zvířata, dusající za nimi, je zašlapávala, jak lezla přes jejich těla a silnými spáry se do nich zarývala, aby nesklouzla. Někteří z jezdců rovněž umírali, a zdálo se, že jsou stejně postradatelní jako zvířata, na nichž jeli, protože se v nekonečných vlnách objevovali další. Zaplavili tábor, zaplnili jej a zničili.
„Hovoří druhý důstojník Weiks,“ oznámil pilot, když zapnul všechny amplióny na lodi. „Je na palubě nějaký důstojník, který má vyšší hodnost než já?“ Naslouchal prodlužujícímu se tichu, a když znovu promluvil, hlas mu zněl přiškrceně a dutě.
„Hlaste se postupně, důstojníci a mužstvo, počínaje řídicí kabinou na sever. Sparksi, zaznamenávejte!“
Váhavě, jeden po druhém, se hlasy přihlašovaly, zatímco Weiks zapínal snímače na trupu a díval se na divokou řež pod nimi.
„Sedmnáct… víc nikdo,“ ohlásil radista ohromeně, jako by tomu nevěřil, a držel ruku na mikrofonu. Podal seznam druhému důstojníkovi, který na něj zachmuřeně pohlédl a pak zvolna sáhl po mikrofonu.
„Velitelské stanoviště,“ řekl. „Přebírám velení. Zahřejte ke startu motory.“
„Nepomůžeme jim?“ ozval se někdo. „Nemůžem se na ně jen tak vykašlat.“
„Není tam nikdo, na koho bychom se vykašlali,“ odpověděl zvolna Weiks. „Prohlédl jsem si to všemi kamerami a není tam vidět nic jiného než…. útočníky a ty bestie. Ale i kdyby někdo z našich zůstal, pochybuji, že bychom mu mohli nějak pomoct. Opustit loď by se rovnalo sebevraždě. A jak to vypadá, je nás na palubě právě tolik, abychom mohli letět.“
Kostra lodě se zachvěla, jako by chtěla jeho slova potvrdit. „Jedna z obrazovek vyhasla — a teď další. Něčím do kamer vrazili. A teď upevňují k přistávacím konzolám provazy. Nevím, jestli nás mohou převrátit — a nemám zájem se o tom přesvědčit. Zajistěte start za šedesát pět sekund.“
„Pod našimi tryskami shoří, všechno shoří. Všichni, co jsou dole,“ poznamenal radista, když se upoutával popruhy.
„Naši to cítit nebudou,“ ujistil ho zarputile pilot, „a podíváme se, kolik těch ostatních dostaneme.“
Když se kosmická loď chrlící oheň vznesla, zanechala pod sebou kouřící kruhový pahrbek smrti. Jakmile však půda dostatečně vychladla, čekající jezdci se na to místo prodírali a dupali v popelu. Z temnoty se vynořovali další a další. Jako by jejich počet neměl konce.
2
„To je pěkná pitomost, nechat se praštit pilozobcem,“ prohlásil Brucco, když pomáhal Jasonu dinAltovi stáhnout protržený kovový kabátec přes hlavu.
„To je pěkná pitomost, pokusit se na této planetě v klidu najíst!“ utrhl se Jason v odpověď a jeho hlas zněl přes těžký převlek tlumeně. Stáhl si kabátec a zamžikal, jak se mu ostrá bolest zaryla do boku. „Jen jsem se pokoušel dopřát si trochu polévky, a když jsem musel vystřelit, do dráhy se mi dostala miska.“
„Je to jenom na povrchu,“ konstatoval Brucco, když si prohlížel rudý šrám na Jasonově boku. „Pilozobec se odrazil od žeber, aniž je zlomil. Měls velkou kliku.“
„Chceš říct kliku, že mě nezabil. Kdo kdy slyšel o pilozobci ve společné jídelně?“
„Na Pyrru se vždycky připrav na nečekané. To vědí i děti.“ Brucco nastříkal na ránu antiseptikum, a Jason stiskl pevně zuby. Zazvonil telefon a na obrazovce se objevil ustaraný Metro obličej.
„Jasone… slyšela jsem, že jsi zraněn,“ řekla.
„Umírám.“
Brucco hlasitě odfrkl. „Blbost. Povrchové škrábnutí, čtrnáct centimetrů dlouhé, žádný toxin.“
„To je všechno?“ protáhla Meta, a obrazovka potemněla.
„Jo, to je všechno,“ povzdechl trpce Jason. „Litr krve a kilo masa — to není víc než třeba záděra. Co mám udělat, abych si tady získal trochu účasti? Přijít o nohu?“
„Kdybys přišel o nohu v boji, účasti by ses třeba dočkal,“ konstatoval Brucco nevzrušeně a přitiskl na ránu adhezní obvaz. „Ale kdybys obětoval nohu nebo ruku pilozobci v jídelně, dočkal by ses tak leda opovržení.“
„To stačí!“ zaječel Jason a opět si kabátec navlékl. „Neber mě tak doslova a — jo, o tom, jaké sladké úvahy můžu od vás pyrranských přátel očekávat, je mi všechno známo. Mám dojem, že se mi po této planetě vůbec nebude stýskat, ani pět minut ne.“
„Ty máš namířeno někam jinam?“ zeptal se Brucco a zatvářil se radostně. „Kolem toho má být ta schůze?“
„Netvař se při té myšlence tak sklíčeně. Pokus se zkrotit svou netrpělivost až do patnácti nula nula, kdy se sem dostaví ostatní. Já nikoho nepreferuju. Teda, kromě sebe,“ dodal a toporným krokem opustil místnost, snažil se zraněný bok namáhat pohybem co nejméně.
Je čas na změnu, pomyslel si, když vyhlížel z vysokého okna přes ochranný val na džungli, v níž číhala smrtelná nebezpečí. Některá z buněk citlivých na světlo musela zjistit pohyb, protože jedna větev stromu se vymrštila a transparentní kovové okno zařinčelo pod náhlým náporem šipkovitých trnů. Nyní měl již tak vypěstované reflexy, že nepohnul ani svalem.
Na změnu bylo již pozdě. Každým dnem se na Pyrru kolo času pootočilo. Vítězství se rovnalo zachování stávajícího stavu, a když na člověka přišla řada, rovnalo se to jisté smrti. Kolik lidí přišlo o život od doby, kdy sem přišel? Začínal ztrácet přehled, stával se vůči smrti stejně netečný jako kterýkoliv Pyrran.
Kdyby mělo k nějakým změnám dojít, on by byl tím, kdo by je musel provést. Před časem si myslel, že všechny smrtelně nebezpečné problémy této planety vyřešil, když Pyrranům dokázal, že za tu krutou, nekonečnou válku mohou oni sami. Válka však pokračovala. Dozvědět se, jaká je pravda, vždy neznamená se jí řídit. Pyrrané, kteří dokázali pochopit, jaká je zde existenční realita, opustili město a odešli dostatečně daleko, aby unikli tlaku fyzické a duševní nenávisti, která město stále obklopovala. Zbývající Pyrrané se snad mohli poslušně vyjadřovat o tom, že jsou to jejich vlastní emoce, které udržují válku v chodu, ale ve skutečnosti tomu nevěřili. A pokaždé, když pohlédli na svět, k němuž cítili nenávist, nepřítel získal čerstvou sílu a obnovil útočný tlak. Když si Jason uvědomil, k jakému jedinému konci město spěje, zesílil v něm pocit sklíčenosti. Zůstalo zde tolik lidí, kteří nové poměry neakceptovali — ani pomoc jakéhokoliv druhu. Patřili natolik k této válce a byli na ni tak zvyklí jako hyperspecializované druhy života tam venku, zformováni týmž způsobem týmiž generacemi, v nichž se mísila nenávist se strachem.
Ještě jedna změna měla nastat. Byl zvědav, kolik z nich se s ní vyrovná.
Bylo patnáct dvacet, když se Jason dostavil do Kerkovy pracovny, zdržel se na poslední chvíli výměnou zpráv na letovém návěstním přístroji. Všichni v místnosti měli stejný výraz chladného hněvu. Pyrrané se vyznačovali velmi malou trpělivostí a ještě menší shovívavostí vůči hádankám nebo tajemstvím. byli si tak podobní — a přece tak různí.
Kerk, s šedinami a netečným výrazem, se dokázal ovládat lépe než ostatní. Bezpochyby to bylo důsledkem praxe v tak častém jednání s lidmi z jiných planet. Tohle byl člověk, jehož bylo nanejvýš důležité přesvědčit, nebo jestliže tahle nesourodá, militaristická pyrranská společnost měla vůbec nějakého vůdce, pak to byl on.
