První planeta smrti - Harrison Harry (книги полные версии бесплатно без регистрации .txt) 📗
27
Boj skončil. A skončil tak rychle, že si tu skutečnost nestačil nikdo pořádně uvědomit. Rhes hladil rukama lesknoucí se kov řídicího panelu a nechával se tím skutečným dotykem přesvědčovat. Ostatní chodili po lodi a dívali se pozorovacími výhledy, nebo se nechávali unášet dojmy z mechanizované cizoty řídicí kabiny.
Jason byl fyzicky na pokraji sil, ale nedával to na sobě znát. Otevřel schránku lékařské pomoci a hledal v ní tak dlouho, dokud nenašel povzbuzující prostředky. Tři nazlátlé pilulky ho zbavily únavy — nyní opět dokázal jasně uvažovat.
„Věnujte mi pozornost!” zvolal. „Náš boj dosud neskončil. Oni se pokusí všemi možnými prostředky získat loď zpátky, a my musíme být připraveni. Chci, aby jeden technik prošel loď a našel ovladače zámků. Přesvědčte se, že všechny uzávěry a průhledy jsou zavřené. Pošlete tam někoho, aby je zkontroloval, jestli to bude nutné. Zapněte všechny kamery namířené do všech směrů, aby se nikdo nemohl k lodi nepozorovaně dostat. Budeme potřebovat do strojovny strážného — ovládací obvod, který sem vede, by mohli přerušit, kdyby pronikli dovnitř. A raději prohledejte na lodi kajutu vedle kajuty, kdyby snad náhodou byl tady s námi zavřený ještě někdo jiný.”
Všem se ulevilo, protože nyní mohli něco dělat. Rhes rozdělil muže do skupin a poslal je plnit úkoly. Jason zůstal u ovládacího panelu, jednu ruku měl hned vedle spínače čerpadla. Bitva ještě neskončila.
„Přijíždí náklaďák,” zvolal Rhes, „a jede pomalu.”
„Mám ho odstřelit?” zeptal se muž, který seděl u ovladačů zbraní.
„Nestřílej,” ozval se okamžitě Jason, „dokud nezjistíme, kdo v něm jede. Jestliže tam budou ti, které jsem pozval, necháš je projet.”
Celou dobu, co se nákladní auto zvolna přibližovalo, zaměřovač je sledoval hledáčkem. V autě byli řidič a tři cestující. Jason čekal, dokud si nebyl zcela jist, kdo to je.
„Jsou to ti praví,” oznámil. „Zadržte je u uzávěru, Rhesi, a voďte je sem po jednom. Při vstupu jim odeberte pistole, pak jim vezměte veškerou výzbroj. Předem se nedá říct, co by mohlo být skrytou zbraní. Zvláštní péči věnujte Bruccovi — to je ten, co má obličej jako sekyra — zajistěte, aby se mu vzalo úplně všechno. Je to odborník na zbraně a na kritické situace. A přiveďte taky řidiče — nepotřebujeme, aby odvysílal informaci o tom, že je uzávěr poškozen a jaké máme zbraně.”
Čekání bylo krušné. Jason měl ruku stále poblíž čerpadlového spínače, i když věděl, že spínač určitě nestiskne. Alespoň ne do té doby, dokud si ostatní budou myslet, že by ho mohl stisknout.
Z chodby se ozvaly rázné kroky a neurčitelné nadávky, a zajatce jednoho po druhém vstrčili dovnitř. Jason věnoval jediný pohled jejich výrazu, dychtícím po krvi, a zaatým pěstem, pak zvolal na Rhese:
„Postavte je ke stěně a hlídejte. Lučištníci, buďte připraveni ke střelbě!”
Hleděl na ně, na ty, kteří patřili kdysi k jeho přátelům, ale které nyní prostupovala nenávist vůči jeho osobě. Meta, Kerk, Brucco. Řidičem byl Skop, ten, kterého Kerk pověřil, aby Jasona hlídal, a který nyní, kdy se úlohy vyměnily, vypadal, jako by chtěl vybuchnout.
„Dávejte dobrý pozor,” začal Jason, „protože na tom závisejí vaše životy. Držte se zády u stěny a nepokoušejte se dost ke mně blíž, než jste. Jestli se o to pokusíte, budete okamžitě zastřeleni. Kdybych tu byl s vámi sám, kdokoli z vás by se ke mně dostal dřív, než bych tento spínač stiskl. Jenže nejsem sám. Vy máte pyrranské reflexy a svaly- ale lučištníci taky. Neriskujte, protože by to nebylo riskování, ale sebevražda. Tohle vám říkám ve vašem vlastním zájmu. Můžeme tedy hovořit v klidu, aniž by se někdo z vás přestal ovládat a byl přitom zastřelen. Žádná jiná možnost neexistuje. Budete muset vyslechnout vše, co řeknu. Nemůžete uprchnout, ani mě zabít. Bitva skončila.”
„A my jsme prohráli — a kvůli tobě, ty zrádče!” neudržela se Meta.
„Ani v jednom případě to není pravda,” odporoval vyrovnaným hlasem Jason. „Nejsem zrádce, protože zachovávám loajálnost vůči všem lidem na této planetě, a bydlí uvnitř ochranného valu, nebo mimo něj. Nikdy jsem nic jiného netvrdil. Pokud jde o to, kdo prohrál — no, vy jste neprohráli. Vlastně jste vyhráli, a to válku s touto planetou — jen mě vyslechněte.” Obrátil se na Rhese, který se mračil, rozhněvaně a zmateně. „Samozřejmě, Rhesi, že vy jste taky vyhráli. Už žádná válka s městem — dostanete se k lékařským vymoženostem, mimoplanetárnímu styku a ke všemu, co budete chtít.”
„Promiň, že jsem cynický,” opáčil Rhes. „Ale ty slibuješ všechno možné všem. To bude trochu obtížné splnit, když se naše zájmy tolik liší.”
„Teď jsi udeřil hřebík přímo na hlavičku,” uznal Jason. „Díky. Tuto nesrovnalost lze napravit tím, že vaše zájmy přestanou být protikladné. Mír mezi lidmi z města a farmáři, konec zbytečné války, kterou spolu vedete. Mír mezi lidmi a pyrranskými formami života — protože tato prazvláštní válka je zdrojem všech vašich problémů.”
„Ten chlap je blázen,” poznamenal Kerk.
„Možná. To posoudíte, až mě vyslechnete. Chci vám vyprávět o historii této planety, protože právě v ní spočívá jak podstata vašich problémů, tak jejich řešení.
Když před třemi sty léty přistáli na Pyrru usedlíci, ušel jim jeden důležitý rys této planety, rys, který ji odlišuje od všech planet v galaxii. To přehlédnutí jim nelze vyčítat, měli dost starostí s jinými záležitostmi. Gravitace byla asi to jediné, co jim připadalo blízké, vše ostatní z životního prostředí pro ně představovalo otřesnou odlišnost od světa s řízeným počasím, který opustili. Bouře, vulkanická činnost, záplavy, zemětřesení — to je mohlo dohnat k nepříčetnosti, a věřím, že mnozí se skutečně zbláznili. Zvířata a hmyz představovali zdroj neustálých mrzutostí, něco zcela jiného než pár neškodných a chráněných druhů, jaké do té doby znali. Jsem přesvědčen, že si ani v nejmenším neuvědomili, že pyrranský život je navíc telepatický…”
„Už zase,” utrhl se Brucco. „A je tomu tak či onak, to vůbec není důležité. Přikláněl jsem se k tvé teorii psionicky řízeného útoku na nás, ale ten tragický neúspěch, který jsi předvedl, dokázal, že ta teorie není správná.”
„Souhlasím,” uznal Jason. „Zcela jsem se mýlil, když jsem si myslel, že útok na město řídí nějaký vnější činitel pomocí psionických schopností. Tehdy měla ta teorie svou logiku a důkazy svědčily v její prospěch. Výprava na ostrov skončila skutečně tragickým neúspěchem — nezapomeň však, že já jsem chtěl udělat zcela něco jiného než zaútočit. Kdybych se do té jeskyně vypravil sám, nemusel přijít o život nikdo. Myslím, že se přišlo na to, že ta rostlinná stvoření jsou pouze vyspělé životní formy s neobyčejnými vlastnostmi psí. Ty prostě silně reagovaly na psionický útok na město. Když jsem o tom později přemýšlel, napadlo mě, že právě tyto formy útok podnítily. Nikdy se však už nedovíme, jak tomu skutečně bylo, protože jsou zlikvidované. Jejich záhuba ale skutečně něco přinesla. Ukázala nám, kde hledat pravé viníky, tvory, kteří vedou, řídí a inspirují válku proti městu!”
„Kdo?” Kerk tu otázku spíš vydechl, než vyslovil.
„Přece vy, samozřejmě,” odpověděl mu Jason. „Nejenom vy, co jste tady, ale všichni lidé ve městě. Možná že je vám ta válka proti mysli. Avšak nesete za ni odpovědnost a staráte se, aby pokračovala.”
Jason se musel přemáhat, aby se neusmál, když viděl, jak se všichni zatvářili zkoprněle. Musel si však pospíšit, aby svůj názor dokázal, dřív než ho jeho spojenci začnou také považovat za nepříčetného.
„A takhle to funguje. Řekl jsem, že pyrranský život je telepatického charakteru — a mínil jsem veškerý život. Každý jednotlivý hmyz, rostlina a zvíře. V určitém období bouřlivého vývoje této planety se ukázalo, že k přežití jsou vhodné tyto psionické mutace. Přežívaly, když ostatní druhy hynuly, a jsem přesvědčen, že při vyhubení posledních nepsionických druhů, které zůstaly, spolupracovaly. Spolupráce je to klíčové slovo pro tuto planetu. I když totiž za normálních podmínek spolu soupeří, proti všemu, co je jako celek ohrožuje, postupují společně. Když je ohrožovala tektonická činnost, v souladu spolu prchaly. Méně výrazný projev téhož chování můžete pozorovat na kterékoli planetě při lesních požárech. Ovšem zde, vzhledem k velice drsným podmínkám, bylo vzájemné přežívání dovedeno do extrému. U některých forem života se mohly vyvinout jakési předtuchy, jako je tomu u lidí schopných poznat blížící se zemětřesení. Při takovém včasném varování větší zvířata prchala. U těch menších se vyvinula schopnost produkovat semena nebo slupky nebo vajíčka, které mohl nést do bezpečí vítr nebo větší zvířata ve své srsti, aby se zabezpečilo druhové přežití. Vím, že tomu tak je, protože jsem to viděl na vlastní oči, když jsme utíkali před zemětřesením.”
