První planeta smrti - Harrison Harry (книги полные версии бесплатно без регистрации .txt) 📗

Sedmička padla.

Tak silně to necítil již léta. To způsobila neživá váha miliónů kreditů. Okolní svět měl ostré a jasné tvary a on měl kostky zcela pod kontrolou. Na desetinu kreditu věděl, kolik mají ostatní hráči ve svých peněženkách, a dokonce vnímal, jaké karty v rukou drží hráči za ním.

Pomalu, obezřetně zvyšoval sázky.

Na kostky nemusel vynakládat žádné úsilí, ty se pohybovaly a zastavovaly jako cvičení psi. Jason nespěchal, soustředil se na psychologii hráčů a krupiéra. Trvalo téměř dvě hodiny, než rozmnožil svoje žetony na stole na sedm set tisíc kreditů. Pak postřehl, že krupiér dává smluvené znamení, že je zde někdo, kdo hodně vyhrává. Počkal, dokud se nedbalým krokem nepřiblížil přísně vyhlížející muž, aby sledoval hru, pak dýchl na kostky, vsadil vše, co měl před sebou na stole — a jediným hodem všechno prohrál. Přísný dozorčí kasina se radostně usmál, krupiér si oddechl — a Jason koutkem oka zahlédl, že Kerk znachověl.

Potil se, byl pobledlý a ruce se mu přiměřeně chvěly, když rozepínal sako a vytahoval jednu z obálek s novými bankovkami. Prstem zlomil peče a na stůl pohodil dvě bankovky.

„Mohli bychom si zahrát bez omezení?” zeptal se. „Rád bych… vyhrál něco z toho, o co jsem přišel.”

Nyní měl krupiér s úsměvem problémy, pohlédl na dozorčího herny, který rychle kývl na souhlas. Narazili na bláhového důvěřivce a hodlali ho oškubat. Důvěřivce, který hrál celý večer s tím, co měl v peněžence, a teď se vloupal do zapečetěné obálky, aby se pokusil dostat zpátky to, co prohrál. A do objemné obálky, a zřejmě mu ty peníze nepatřily. Ale to herně bylo celkem jedno, pro ně to byly peníze jako každé jiné. Hra tedy pokračovala bez omezení a na straně kasina zavládla příjemná pohoda.

To bylo přesně to, co Jason chtěl. Potřeboval proniknout do nich co nejhlouběji, dříve než si někdo uvědomí, že by mohli přece jenom prohrát. Začne se hrát kdo z koho a on chtěl čekat tak dlouho, jak jen to bude možné. Vyhrát hladce nebude jednoduché — a jeho schopnost psí by mohla zmizet stejně rychle, jak se dostavila. To se mu již stalo.

Nyní hrál proti herně sám, další dva hráči zřejmě dělali volavky, a kolem se tlačil velký počet zvědavců. Nejdříve něco málo prohrál a vyhrál, pak udělal vítěznou sérii na první hod — a hromádky zlatých žetonů před ním narůstaly. Odhadoval, že je v nich téměř miliarda. Kostky stále padaly tak, jak chtěl, i když vynaložené úsilí ho stálo spoustu potu. Vsadil všechno, co měl, a sáhl po kostkách. Ale krupiér byl rychlejší a shrábl je k sobě.

„Herna požaduje nové kostky,” oznámil krupiér neutrálním hlasem.

Jason se narovnal a promnul si dlaně, byl rád, že si může na chvilku vydechnout. Ve snaze přerušit jeho vítěznou sérii měnil krupiér kostky už potřetí. Měl na to právo. Přísně vyhlížející dozorčí herny otevřel příruční tašku a vytáhl bez vybírání jeden pár, stáhl z něho plastový obal a kostky hodil po celé délce stolu k Jasonovi. Padla vítězná sedmička a Jason se usmál.

Když však kostky zvedl, jeho úsměv se zvolna vytratil. Kostky byly průsvitné, perfektně provedené, na všech stranách rovnoměrně vyvážené — a falešné.

Na pěti stranách každé krychle byly tečky vybarveny pigmentem ze sloučeniny nějakého těžkého kovu, pravděpodobně olova. Na šesté straně byla sloučenina trojmocného železa. Kostky by se kutálely nahodile, dokud by nenarazily na magnetické pole — a to znamenalo, že celý povrch stolu se dal magnetizovat. Ten rozdíl by neměl naději zpozorovat, kdyby se na kostky nesoustředil svou výjimečnou schopností. Ale co teď udělat?

Zatímco kostkami třepal, rychle se rozhlédl kolem stolu — a našel, co potřeboval. Popelník opatřený na spodní straně magnetem, který jej přidržoval ke kovovému okraji stolu. Přestal kostkami třepat a pátravě se na popelník zahleděl, pak se natáhl a prudce jej uchopil a spodní stranou spustil k ruce.

Když popelník zvedal, ze všech stran se ozvalo současné vydechnutí. Kostky se k němu zespodu přilepily, visely na něm. A ukazovaly dvě šestky.

„Tomu říkáte poctivá hra?” zeptal se.

Dozorčí, zodpovědný za dodání nových kostek, sáhl rychle k zadní kapse. Jason byl jediný, kdo viděl, co se odehrálo pak. Tu ruku pozoroval soustředěně, vlastními prsty se téměř dotýkal pažby své pistole. Ve chvíli, kdy dozorčí zabořil ruku do kapsy, se ze zástupu za ním vynořila další ruka. Ta podle své mohutnosti mohla patřit jen jednomu člověku. Silný palec a ukazováček bleskurychle sevřely dozorčího zápěstí, pak zmizely. Postižený pronikavě vykřikl a pozvedl paži — ruka mu visela ochable jako rukavice na zlomeném zápěstí.

S dobře krytými zády mohl Jason ve hře pokračovat. „Použijeme staré kostky, pokud nemáte námitek,” pronesl tichým hlasem.

Omámený krupiér přistrčil staré kostky. Jason jimi rychle zatřepal a hodil je. Dříve, ještě než se dotkly stolu, si uvědomil, že je už nemá pod kontrolou — ta pomíjivá schopnost psí ho opustila.

Kostky se překlápěly přes hrany. A ukázaly sedm.

Počítal žetony, jak mu je krupiér přisunoval, a napočítal o něco méně než miliardu kreditů. Tolik by vyhrál, kdyby teď nechal hry — ale stále to nebyly tři miliardy, které Kerk potřeboval. No nic, bude to muset stačit. Když sahal po žetonech, zahlédl, jak se Kerk na něho přes stůl dívá a potřásá hlavou rezolutní ne.

„Jedeme dál,” oznámil Jason unaveně, „ještě jednu hru.”

Dýchl na kostky, leštil je na manžetě a v duchu se divil, jak se vlastně do takové nezáviděníhodné situace dostal. Na dvojici kostek se otáčely miliardy kreditů. Tolik na některých planetách dělal celoroční příjem. Jediné, co umožňovalo tak vysoké sázky, byla skutečnost, že rozhodující podíl akcií kasina vlastnila planetární vláda. Kostkami třásl co nejdéle, obraceje se na pomoc k své zvláštní schopnosti, která nepřicházela — pak je vypustil.

Ostatní provoz v kasinu zcela ustal, návštěvníci stáli na stolech a židlích, aby mohli pozorovat hru. Z celého toho velkého davu se neozval ani hlásek. Kostky se odrazily od desky s třesknutím, v nastalém tichu tak hlasitým, a převalovaly se po tkanině.

Pětka a jednička. Šest. Musel ještě udělat bod. Pozvedl kostky, promlouval k nim, mumlal to starodávné zaříkávání, které přinášelo štěstí, a hodil znovu.

Trvalo ještě pět pokusů, než udělal šest.

Hlasitě vydechl a po něm všichni, kteří se tísnili kolem, a hned se začal ozývat hovor. Chtěl skončit, pořádně si vydechnout, ale věděl, že nemůže. Tím, že vyhráli peníze, celá záležitost ještě neskončila — teď se s nimi museli dostat odtud. A dostat se tak, aby to vypadalo normálně.

Právě kolem procházel číšník, nesl podnos s nápoji. Jason ho zastavil a vsunul mu do kapsy stokreditovou bankovku.

„Pití je na můj účet,” oznámil hlasitě, když bral podnos číšníkovi z rukou. Gratulanti si rychle rozebrali naplněné sklenice a Jason naskládal na podnos žetony. Těch bylo víc, než se na podnos vešlo, ale v té chvíli se objevil Kerk s druhým podnosem.

„Když dovolíte, pane, rád vám pomohu.”

Jason na něho pohlédl a se smíchem vyslovil dovolení. Až nyní si mohl Kerka v kasinu pořádně prohlédnout. Kerk měl na sobě volné, purpurové večerní pyžamo, které zakrývalo něco, co muselo být falešné břicho. Rukávy měl dlouhé a vyboulené, a proto vzbuzoval dojem spíše zavalitého než svalnatého člověka. Přestrojení to bylo jednoduché, ale účinné.

Obklopeni hloučkem vzrušených návštěvníků kasina, nesli opatrně plné podnosy a razili si cestu k pokladní přepážce. Tam už čekal samotný ředitel a strojeně, nevesele se usmíval. Ale i ten úsměv ztratil, když si přepočítal žetony.

„Budete muset přijít zítra,” řekl. „Takovou hotovost nemáme bohužel k dispozici.”

„Co je to za blbost,” vykřikl Kerk, „že se snažíte vykroutit a nezaplatit mu? Moje peníze jste si docela klidně vzali, když jsem prohrál — to platí i obráceně!”

Přihlížející zvědavci, které vždy těší, když jsou svědky toho, že herna je na lopatkách, přizvukovali nezřetelnými hlasy.